Tereza Pražáková zprvu vůbec nepochopila, co právě slyšela. Natálie Čermáková už prý zahájila rekonstrukci… v jejím bytě? Tchyně se na ni dívala zpříma, téměř vyzývavě, zatímco Radovan Moudrý odvracel zrak. Během jediné vteřiny jí došlo, že rozhodnutí padlo bez ní – jednoduše jí oznámili hotovou věc.
„Prosím?“ zamrkala, jako by tím mohla zvrátit význam řečeného.
„Říkám, že jsem ten byt přislíbila Natálii,“ zopakovala tchyně klidně a založila si ruce na prsou. „Dokonce už tam začala s úpravami. Máš snad nějaký problém?“
Tereza pomalu odložila hrnek na stůl. Kuchyní se rozhostilo napjaté ticho.
Pohledem zavadila o manžela v naději, že zaslechne rozumné vysvětlení. Radovan, její zákonný partner, však seděl shrbený nad mobilem, jako by se ho celá záležitost vůbec netýkala.
„Radovane?“ zaznělo její oslovení ostřeji, než zamýšlela.
Zhluboka si povzdechl, oči však nezvedl. „No tak, Terezo… Víš přece, že to má Natálie teď těžší.“
V hrudi jí začal klíčit vztek. „Těžší?“ opakovala pomalu. „A to znamená, že se bude předělávat můj byt?“
Tchyně nespokojeně mlaskla. „Ale prosím tě, nedělej z toho drama. Vždycky jsi byla rozumná a vstřícná. Copak je takový problém se podělit?“
Tereza se rozhlédla po kuchyni, kde ještě před chvílí v klidu popíjela kávu. Byl to přece její domov, její útočiště… a přesto se najednou cítila jako vetřelec ve vlastním životě.
„Napadlo tě se mě vůbec zeptat?“ Její hlas zchladl do ledového tónu.
Tchyně rozhodila rukama. „A proč bych měla? Snad ji nevyhodíš na ulici? Nemá kde bydlet, zatímco ty máš celý byt jen pro sebe!“
Vtom práskla vstupními dveřmi a do místnosti vstoupila Natálie. Sebevědomá, perfektně upravená, s dlouhými světlými vlasy a v elegantním kalhotovém kostýmu. Úsměv jí hrál na rtech.
„Ahoj!“ položila na stůl objemný katalog. „Přivezla jsem vzorky tapet. Říkala jsem si, že bychom mohly společně vybrat něco do ložnice…“
Zarazila se při pohledu na Teresinu kamennou tvář.
„Do které ložnice?“ Tereza se pomalu zvedla od stolu.
Natálie na okamžik zaváhala, pak si však nasadila smířlivý výraz. „Terezo, prosím tě… nemusíme z toho dělat scénu.“
„Scénu?“ zopakovala tiše, zatímco jí srdce bušilo až v uších.
Pak se obrátila k Radovanovi. Seděl shrbený jako provinilý školák a pohled měl zabodnutý do podlahy, jako by doufal, že se tím vyhne nevyhnutelnému rozhovoru, který právě začínal nabírat zcela nový směr.