Irena Matoušková pozvedla číši se šumivým vínem a mně v tu chvíli došlo, že se schyluje k něčemu nepříjemnému. Stačilo sledovat, jak se napřímila, jak si mě přes stůl měřila přimhouřenýma očima.
V místnosti ztichlo asi patnáct lidí – samí známí, kolegové ze školy, sousedé i vzdálenější příbuzenstvo. Na tmavém sametu před ní spočíval náhrdelník, zlato osazené velkými topazy se třpytilo v záři lustru. Šetřil jsem na něj pět let. Pět let bez dovolené, bez auta, bez čehokoli, co by připomínalo pohodlný život. Chtěla právě tenhle kousek – starožitný, sběratelský, jak vystřižený z archivních katalogů. Tvrdila, že je to otázka prestiže.
Udělala dramatickou pauzu, přesně takovou, jakou si vždy dokázala načasovat, když chtěla, aby každá slabika dopadla na správné místo.
„Děkuju, Radovane,“ pronesla nakonec. „Je to nádherný dar. Jenže ty sis vždycky myslel, že roky své… citové nepřítomnosti můžeš vykoupit kusem zlata.“
Zůstal jsem stát bez hnutí. Ticho bylo tak hutné, že bylo slyšet, jak někdo rozpačitě odkládá příbor.
„Skutečný poklad je můj synovec Šimon Procházka,“ kývla jeho směrem. Sklopil oči, ale v koutcích úst mu pohrával spokojený úsměv. „Ten si mě váží živou, ne jako položku ve šperkařském katalogu. Přijde jen tak, bez příležitosti. A ty? Objevíš se jednou za měsíc na dvě hodiny, posedíš jako na trní a hned zase zmizíš.“
Kdosi se potichu zasmál. Sousedka teta Zina soucitně zavrtěla hlavou – pochopitelně nad ubohou matkou, ne nade mnou.
Zvedl jsem se a beze slova odešel na balkon zapálit si. Ruce se mi netřásly. Uvnitř zela prázdnota – chladná, čistá, zvláštně osvobozující.
Kolem půlnoci se hosté rozešli. Irena Matoušková nechala šperkovnici s náhrdelníkem na komodě v obýváku, zřejmě se jím chtěla ještě ráno pokochat. Vyčkal jsem, až zalehne, pak jsem krabičku tiše vzal a bez jediného zvuku opustil byt. Telefonáty začaly krátce poté.