Telefon začal vyzvánět asi po dvou hodinách. Hovor jsem nepřijal. Nad ránem jsem odjel zpět do svého města a rozhodl se vyčkávat, co přijde.
Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Nejprve zavolala do mé práce. Personalistka Božena Křížová mi pak opatrně tlumočila, že se ozvala moje matka a tvrdila, že jsem psychicky nevyrovnaný a že jsem odcizil rodinnou památku. Krátce nato se na sociálních sítích objevila fotografie: Irena Matoušková drží otevřenou prázdnou šperkovnici, tvář bledou a zkroušenou. Pod snímkem stálo: „Mateřské srdce si drahokamy nekoupíš. Modlím se, aby se můj syn vzpamatoval.“ V komentářích se hned ozval Šimon Procházka – soucitný, pohoršený, horlivě mě odsuzoval.
Díval jsem se na displej a došlo mi, že ji nemrzí to, co řekla. Mrzelo ji jediné – že nade mnou ztratila moc.
Za tři dny skončila v nemocnici s hypertenzní krizí. I odtud stihla zveřejnit selfie v nemocniční košili s kapačkou a doplnit ho větou: „Vlastní krev mi přeje nemoc. Přesto odpouštím.“
Přijel jsem za ní. Ne proto, abych jí náhrdelník vrátil. Přijel jsem říct to, co mělo zaznít už dávno.
Ležela na pokoji sama. Vypadala zesláble, ale v očích jí poblikávalo zadostiučinění. Byla přesvědčená, že jsem přišel prosit o smíření.
„Radovane, konečně,“ vydechla. „Věděla jsem, že dostaneš rozum. Vrať náhrdelník a tuhle hloupost necháme za sebou.“
Posadil jsem se k její posteli a zadíval se jí přímo do očí.
„Nevrátím se. A náhrdelník taky ne. Víš proč? Protože o něj ti nikdy nešlo. Potřebovala jsi publikum. Potřebovala jsi mě ponížit před ostatními, aby všichni viděli špatného syna a trpící matku.“
Snažila se mi skočit do řeči, ale pokračoval jsem klidně dál.
„Pět let jsem si odpíral všechno, žil jsem skoro jen o rohlících a těstovinách, abych ti mohl splnit přání. Věděla jsi to. A přesto jsi mě před všemi označila za bezcitného. Šimona jsi nazvala pokladem – toho Šimona, který se ukáže jen tehdy, když potřebuje peníze, a jinak se ozve sotva dvakrát do roka. On ti umí lichotit. Já ne. Já jen pracoval a šetřil na tvůj sen.“