Irena Matoušková ještě víc zbledla, jako by z ní někdo vysál poslední kapku krve.
„Ty… takhle se mnou mluvit nebudeš! Jsem tvoje matka!“ vyhrkla rozechvěle.
„Byla jsi mojí mámou,“ odpověděl jsem tiše, ale pevně. „Teď jsi pro mě jen žena, která si myslí, že samotný porod jí dává právo srážet vlastní dítě k zemi celý život. Ten náhrdelník prodám. A ty peníze použiju pro sebe. Poprvé za dvaačtyřicet let udělám něco jen pro svůj život, ne pro tvoje uznání.“
Zvedl jsem se ze židle. Natáhla ke mně ruku a pokusila se mě zachytit za rukáv kabátu, ale ucukl jsem.
„Radovane, počkej! Nemůžeš prostě odejít! Jsem přece v nemocnici!“
„Zavolej Šimonovi Procházkovi,“ pronesl jsem bez emocí. „Vždyť je to ten tvůj poklad.“
Odešel jsem bez jediného ohlédnutí. Až na chodbě se mi roztřásly ruce – ne strachy, ale úlevou, která přišla náhle a prudce.
Následující týdny jsem věnoval přípravám na odchod. Byt se prodal rychleji, než jsem čekal. Věci jsem omezil na minimum a koupil malý dům u Vltavy v zapadlém městečku, kde mě nikdo neznal a nikdo se neptal.
Irena Matoušková mi volala z různých čísel, zaplavovala mě zprávami – nejdřív plnými vzteku, pak prosebnými. Neodpověděl jsem ani jednou.
Ozval se i Šimon Procházka. „Už ses úplně zbláznil?“ napsal. „Máma kvůli tobě málem zkolabovala a ty si hraješ na chudáčka. Vrať ten šperk, dokud to jde po dobrém.“ Zablokoval jsem ho a zrušil účty na sociálních sítích. Přestal mě zajímat jejich svět.
O půl roku později mi zavolal bývalý soused, ten, co seděl u stolu na oslavě.
„Radovane, slyšel jsi, co provedl Šimon?“ v hlase mu zněla škodolibost. „Vypůjčil si od tvé mámy pořádný balík peněz, prý na podnikání. Sliboval, že do měsíce vše vrátí.“
Uplynulo šest měsíců a nezůstaly ani peníze, ani Šimon. Telefon nezvedá, z bytu zmizel. Irena si teď všude stěžuje, že naletěla a důvěřovala špatnému člověku. A víš, co je na tom nejtrpčí?