„Celé příbuzenstvo stráví léto u nás!“ oznámil mi s nadšením Rostislav Brňák a vpadl do kuchyně tak prudce, až se dveře málem vyrazily z pantů. V ruce mával mobilem a tvářil se, jako by právě vyhrál v loterii.
Zůstala jsem stát s hrnkem nedopité kávy u rtů. Hlavou mi probleskla první myšlenka: To je určitě vtip. Hned vzápětí ji vystřídala druhá: Prosím, ať si dělá legraci.
„Která část rodiny máš na mysli?“ zeptala jsem se opatrně a doufala, že mluví maximálně o svých rodičích.
Rostislav se posadil naproti mně, celý rozzářený. „Všichni! Mamka, taťka, Johana Benešová s Romanem Zeleným a dvojčaty, a taky Miloslav Pavlíček s Radkou Šimonovou a jejich malým. Představ si to – celý měsíc pohromadě! To bude paráda!“
Snažila jsem se o úsměv, ale cítila jsem, jak mi tuhne obličej. Před očima se mi promítl náš dům – nijak obrovský – zaplněný osmi dospělými a třemi dětmi. Jedna koupelna. Fronty na sprchu. Nepřetržitý hluk. Kuchyň obsazená od rána do večera. A k tomu můj zásadní pracovní projekt, který vyžadoval klid a soustředění, pokud jsem chtěla konečně dosáhnout vytouženého povýšení.
„Kdy mají přijet?“ vydechla jsem a snažila se spočítat rozsah blížící se katastrofy.
„Rodiče a Johana s rodinou už tuhle sobotu. Miloslav dorazí o týden později. Skvělé načasování, že?“
Do soboty zbývaly pouhé tři dny. Beze slova jsem vzala telefon a vyšla na zahradu s předstíranou výmluvou, že tam lépe chytím signál.
„Dobrý den, prosím, máte volný jednolůžkový pokoj na celý červenec? Ano, pro jednu osobu.“
Tím okamžikem začalo nejchaotičtější léto mého života.
Jako první dorazili Helena Martinecová a Ladislav Vysoký. Tchyně sotva odložila kabelku a už reorganizovala naši kuchyň podle vlastních představ. Tchán se bez váhání usadil do Rostislavova oblíbeného křesla a pustil televizi na hlasitost, která otřásala okny.
„Lucie Tkadlecová,“ oslovila mě Helena tajemně, když jsme zůstaly samy, „s Ladislavem jsme přivezli rodinnou šperkovnici. Nastal čas, aby ji převzala ta pravá.“
Z tašky vytáhla starobylou vyřezávanou krabičku.
„V naší rodině se dědí už čtyři generace. Prý ji vyrobil pradědeček pro svou ženu.“
„A komu ji chcete svěřit?“ zeptala jsem se zdvořile, i když jsem tušila, kam míří.
„To se teprve ukáže,“ odpověděla významně. „Uvidíme, kdo se během léta osvědčí.“
Téhož večera přijela i Johana Benešová s Romanem Zeleným a jejich desetiletými dvojčaty, Vítem Moudrým a Karolínou Moravecovou. Děti si okamžitě přivlastnily pokoj pro hosty, zatímco Johana s Romanem zabrali pracovnu – právě tu místnost, kde jsem si plánovala vytvořit své tiché útočiště pro práci.
„Lucie, to je věčnost, co jsme se neviděly!“ objala mě Johana srdečně. „Aspoň si konečně popovídáme. Přivezla jsem svůj vyhlášený koláč. Nevadí, když si trochu zaberu kuchyň?“
Přikývla jsem a nasadila společenský úsměv, zatímco jsem v duchu odškrtávala dny zbývající do konce července.
Třetí den společného soužití mi došlo, že bez svého „únikového plánu“ to nezvládnu. V pět ráno jsem vstávala, abych měla alespoň pár minut ticha jen pro sebe.