Nechala jsem na stole lístek s vysvětlením, že mě čeká neodkladné pracovní jednání, popadla kabelku a doslova jsem utekla do hotelu.
Nikdy by mě nenapadlo, že mě dokáže tak potěšit obyčejný, neosobní pokoj s neutrálními stěnami a sterilní vůní čisticích prostředků. Ticho, vlastní notebook a hromada práce – to byl najednou luxus.
Kolem poledne jsem sešla do hotelové restaurace. Sotva jsem však otevřela dveře, zůstala jsem stát jako přikovaná. U stolu v zadní části místnosti seděl Miloslav Pavlíček – Rostislavův bratr, který měl podle plánu dorazit až za týden.
Naše pohledy se střetly a oba jsme ztuhli jako dva školáci přistižení při něčem zakázaném.
„Neříkej mi, že jsi taky vzala roha,“ poznamenal s napůl pobaveným, napůl podezřívavým výrazem.
„Ty tu máš být až příští týden, ne?“ opáčila jsem místo odpovědi.
Miloslav si odfrkl. „Přijeli jsme už včera večer. Radka s Jaromírem zamířili rovnou k vám domů. Já jsem oznámil, že mám pracovní schůzku, a ubytoval se tady. Netušil jsem, že se tu skrýváš i ty.“
Přisedla jsem si k němu bez dalšího váhání.
„Navrhuju příměří,“ nadhodila jsem. „Já budu mlčet o tobě a ty o mně.“
„Platí,“ usmál se. „Zajímalo by mě, kolik členů naší milované rodiny si už našlo vlastní úkryt.“
Tehdy jsem jeho slovům nepřikládala velký význam. Později mi došlo, jak trefná byla.
Během dalších dnů jsem si začala všímat zvláštních vzorců. Helena Martinecová mizela téměř denně na několik hodin s tím, že potřebuje zdravotní procházku. Roman Zelený měl třikrát týdně neodkladné „zařizování“, ačkoliv byl oficiálně na dovolené. Johana Benešová si domluvila jakési tajemné procedury, po nichž se vracela podezřele svěží a odpočatá.
Dokonce i Rostislav Brňák, největší propagátor rodinných setkání, si pravidelně odskočil do nedaleké kavárny, kde prý debatoval s novými známými.
Doma tak zůstávaly převážně jen děti a Ladislav Vysoký – ten ovšem nejspíš žádné napětí nevnímal, protože měl televizi puštěnou tak nahlas, že přehlušila všechno kolem.
A nad tím vším se vznášela ona záhadná krabice. Helena ji každý večer během večeře vytahovala a s významným pohledem připomínala rodinné hodnoty, soudržnost a oddanost.
„Krabice připadne tomu, kdo si rodiny skutečně váží,“ pronášela pokaždé a bedlivě si nás prohlížela.
Tiché soupeření, které tím vyvolávala, jen přiživovalo už tak napjatou atmosféru.
V pátek jsem se do hotelu vrátila dřív než obvykle – čekala mě příprava důležité prezentace. Doma mě přivítalo nezvyklé ticho. V obýváku seděla jen Radka Šimonová, Miloslavova žena, a soustředěně listovala časopisem.
„Kde jsou ostatní?“ podivila jsem se.
„Rozprchli se,“ pokrčila rameny. „Tvoje tchyně šla ven, Rostislav do své kavárny, Johana na procedury, Roman něco vyřizovat, Miloslav… no, víš kde. Děti jsou s dědečkem v parku.“
Zarazila jsem se. „Počkej… ty víš o Miloslavovi?“
Radka se krátce zasmála. „Samozřejmě. Už dávno jsme se domluvili, že si to budeme střídat. Pár dní hotel on, pár dní já. Jinak bychom se v tomhle blázinci navzájem zadusili.“
„A víš i o mně?“
Odložila časopis na stůl. „Vím úplně o všech,“ odpověděla klidně. „Sedni si. Tohle tě bude zajímat.“
Ukázalo se totiž, že Helena Martinecová vůbec nechodila na žádné zdravotní procházky, ale pokaždé mířila úplně jinam.