Radka se pohodlně opřela a bez zaváhání pokračovala.
Ukázalo se, že Helena Martinecová se žádných ozdravných vycházek vůbec neúčastnila. Místo toho pravidelně mizela do městské knihovny, kde dokázala celé hodiny prosedět nad romány. Johana Benešová zase nejezdila na procedury, jak tvrdila, ale vyrážela do vedlejšího města za kamarádkou z dětství. Roman Zelený si pokaždé našel cestu do sportovního centra, kde hrál tenis. A Rostislav Brňák? Ten trávil čas ve své kavárně, kde s místními vysedával nad deskovými hrami.
„A jak ses o tom všem dozvěděla?“ vydechla jsem nevěřícně.
Radka jen pokrčila rameny. „Tohle není Praha. Tady se nic neutají. Navíc jsem byla jediná, kdo si to rodinné setkání opravdu přál. Jenže i já občas potřebuju vypnout.“
Rozesmály jsme se. Poprvé od mého příjezdu jsme spolu mluvily bez přetvářky, otevřeně a bez obrany.
Zlom přišel v sobotu večer. Helena Martinecová svolala slavnostní rodinnou večeři a naznačila, že po jídle konečně oznámí, komu připadne tajemná krabička. Právě jsem rovnala příbory, když se z hostinského pokoje ozval pronikavý výkřik.
„Ta krabička je pryč!“
Seběhli jsme se k ní. Stála uprostřed místnosti, tváře rozpálené vztekem.
„Položila jsem ji na komodu. Jsem si tím naprosto jistá. A teď tam není!“
„Nemohla jste ji jen přesunout jinam?“ nadhodil opatrně Ladislav Vysoký.
„Nejsem žádná popletená stařena!“ ohradila se ostře. „Někdo mi ji vzal.“
Pohledy začaly těkat z jednoho na druhého. Ticho přerušil jako první Roman.
„Proč se všichni díváte na mě? Myslíte si, že jsem ji ukradl? A k čemu by mi byla?“
„Nikdo tě neobviňuje,“ začal smířlivě Rostislav, jenže Johana mu skočila do řeči.
„Ale samozřejmě, že obviňujeme! Ty jsi přece ten, kdo pořád někam mizí. Co když jsi ji chtěl zpeněžit?“
Roman zrudl. „Já že mizím? A co tvoje tříhodinové ‚procedury‘?“
„Opovaž se!“ vyštěkla Johana. „Raději se zeptej Miloslava, kde tráví polovinu času!“
Miloslav Pavlíček zbledl. „Co tím naznačuješ?“
„Všichni víme o tom hotelu, kde přespáváš,“ odsekla. „A taky o hotelu Lucie Tkadlecové.“
V místnosti by bylo slyšet spadnout špendlík. Rostislav se ke mně pomalu otočil.
„Jaký hotel?“
Polkla jsem. „Pronajala jsem si pokoj v penzionu Fenyklový dvůr, abych měla klid na práci. Nechtěla jsem to rozmazávat.“
„A jezdíš tam často?“ zeptal se tiše.
„Téměř denně,“ přiznala jsem.
„A věděla jsi, že tam chodí i můj bratr?“
Miloslav si povzdechl. „Náhodou jsme se potkali v restauraci. Dohodli jsme se, že se nebudeme prozrazovat. Každý tam chodí jindy.“
„Takže samí podvodníci!“ zvolala Helena Martinecová. „A já přemýšlela, komu svěřím rodinnou památku. To je tedy výběr dědiců.“
Nevydržela jsem to. „A vy jste lepší? Utíkáte do knihovny a tvrdíte, že jdete na vzduch.“
Helena zalapala po dechu a sevřela si hruď. „Jak tohle můžeš vědět?“
„Protože tady každý ví o každém všechno,“ ozvala se Radka unaveně. „Johana jezdí za kamarádkou, Roman hraje tenis, Rostislav vysedává v kavárně. Jen já s dětmi a Ladislav jsme zůstávali doma.“
„To není pravda,“ pípl najednou malý Jaromír Hájek. „Děda taky někam chodí. Schovává se ve stodole.“