Eliška Moudrýová za sebou právě zavřela dveře bytu, zula si boty a s úlevou si protáhla záda. V hlavě měla jedinou představu – horký čaj, ticho a pár klidných minut bez jakýchkoli rozhovorů.
Místo obvyklého „Jaký jsi měla den?“ však spatřila Radovana Vacka stát uprostřed kuchyně. V ruce držel papír a tvářil se tak vážně, jako by se chystal oznámit zásadní životní rozhodnutí.
„Tady,“ pronesl a položil před ni vytištěnou tabulku. „Spočítal jsem to.“
Eliška se zamračila a přejela očima sloupce čísel. „Co přesně jsi spočítal?“
„Výdaje za poslední měsíc. Tvoje osobní spotřeba potravin.“
Pomalu sjela prstem po jednotlivých položkách. Rýže, vejce, mléko, pečivo, dokonce i obyčejná sůl. Každá koruna byla zaznamenaná. Dole svítila konečná částka: 3 567 korun.
Zvedla k němu pohled. „To myslíš vážně?“
„Naprosto. Dohodli jsme se, že rozpočet budeme dělit napůl. Jedlas i věci, které jsem koupil já.“
Krátce se zasmála, ale v jejím smíchu nebyla radost, jen napětí. „Tvoje věci? Radovane, už tři roky bydlíš v mém bytě.“
Na okamžik zaváhal, pak si rychle nasadil obranný výraz. „Na tom nezáleží. Jsme přece rodina.“
„Rodina?“ hlas se jí lehce zachvěl. „Tak proč počítáš každou korunu, kterou ti prý dlužím?“
„Protože je to fér!“
Eliška se zhluboka nadechla. „Dobře. Když tedy budeme takhle přesní…“ Vytáhla telefon a otevřela bankovní aplikaci. „Bydlíš v mém bytě. Tržní nájem za podobný je kolem dvaceti pěti tisíc měsíčně. Odečtu polovinu energií a vyjde ti to zhruba na dvacet dva a půl tisíce. Tolik bys mi měl zaplatit ty.“
Radovan zbledl. „To snad nemyslíš vážně.“
„Jen počítám. Stejně jako ty.“
Mezi nimi se rozhostilo těžké ticho.
„To je úplně něco jiného!“ vyhrkl nakonec.
„V čem?“ naklonila hlavu. „Neříkal jsi, že ti jde o spravedlnost?“
Začal se ošívat a uhýbal jejímu pohledu. „Byt přece není rohlík.“
„Takže spravedlnost platí jen tehdy, když se to hodí tobě.“
Vyskočil ze židle tak prudce, až zaskřípala o podlahu. „Jen se snažím, abys nesla odpovědnost za své výdaje!“
„Výborně,“ vybuchla. „Od zítřka si tedy vyber. Buď začneš platit nájem, nebo si najdeš jiné bydlení.“
Bez dalšího slova odešel do ložnice a práskl dveřmi.
Eliška zůstala stát u stolu a hleděla na absurdní seznam potravin. V hlavě se jí promítly poslední tři roky. Jak se k ní Radovan nastěhoval „jen na chvíli“, protože prý pronajímá vlastní byt a potřebuje čas. Jak později vyšlo najevo, že žádný pronájem neexistuje – garsonka patřila jeho matce, Blance Němecové. A jak se z hosta postupně stal samozřejmý pán domu, zatímco ona se nenápadně měnila v někoho, kdo má vařit, prát a mlčet.
Papír zmuchlala a hodila do koše. „Dost,“ zamumlala.
Ráno ji probudilo razantní bušení na dveře. Ospale sáhla po mobilu – bylo teprve sedm.
Kdo může přijít tak brzy?
Přehodila přes sebe župan a bosá došla ke dveřím. Kukátkem zahlédla známou nespokojenou tvář.
Blanka Němecová.
Eliška si tiše povzdechla a otevřela. „Dobré ráno. Mohla jste aspoň zavolat.“
Tchyně její poznámku ignorovala, vtáhla dovnitř objemnou tašku na kolečkách a zanechala za sebou silnou vůni laciného parfému.
„Kde je můj syn?“ zeptala se stroze a přejela byt hodnotícím pohledem.
Radovan vyběhl z ložnice jen v boxerkách. „Mami? Co tady děláš?“
„Copak už matka nesmí navštívit vlastní dítě?“ objala ho a vzápětí se otočila k Elišce. „I když chápu, že v cizím bytě se člověk necítí vítán.“
Eliška si založila ruce na prsou. „Když přijedete na návštěvu, je slušnost dát vědět předem.“
„Promiňte, Vaše Výsosti,“ ušklíbla se Blanka. „Mám snad žádat o povolení?“
Radovan znejistěl. „Mami, prosím tě, bez scén. Pojďte do kuchyně, udělám čaj.“
Blanka ani nesundala kabát a zamířila za ním, podpatky hlasitě klapaly po podlaze. Eliška zůstala v předsíni a zadívala se na špinavé stopy na právě vytřené podlaze.
Z kuchyně se brzy ozval hlas tchyně. „Radovane, ty jsi nějak pohubl! Dává ti vůbec najíst?“
„Mami, prosím tě…“
„A co je tohle?“ Blanka popadla zmačkaný list vytažený z koše. „Rýže – 56 korun, vejce – 89… Co to má znamenat?“
Elišce přeběhl mráz po zádech. Postavila se do dveří.
„Jen jsme si chtěli zpřehlednit výdaje,“ zamumlal Radovan.
„Zpřehlednit?“ otočila se Blanka prudce k Elišce. „Ty ho nutíš, aby si zapisoval každou korunu? To je ponižující!“
„Váš syn začal počítat, kolik mu prý dlužím za jídlo,“ odpověděla chladně. „Když jsem mu připomněla, že bydlí zdarma u mě, nebylo mu to příjemné.“
V místnosti by se dala krájet atmosféra.
Blanka pomalu vstala. „Takže ho vydíráš?“
„Ne. Jen jsem nastavila stejná pravidla.“
Tchyně se zasmála nepřirozeným smíchem. „Víš vůbec, jaké měl Radovan možnosti? Dcera významného developera o něj stála! A ty…“ přejela Elišku pohledem od hlavy k patě, „ty mu ani nedokážeš dát dítě.“
Ta slova dopadla jako rána.
„Mami, dost!“ vstoupil mezi ně Radovan.
„Jak dost?“ rozohnila se Blanka. „Tři roky spolu žijete a kde jsou vnoučata? Kde je jeho kariéra? Nejprve ať dokáže, že je skutečná žena!“
Eliška ucítila, jak v ní všechno vře. „Okamžitě odejděte z mého bytu.“
„Prosím?“ vyjekla tchyně.
„Slyšela jste. Ven.“
Blanka se obrátila k synovi. „Tohle si necháš líbit?“
Radovan bezradně těkal pohledem mezi nimi. „Možná bychom to neměli hrotit…“
„Hrotit?“ zasmála se Eliška hořce. „Přijde sem, uráží mě a já mám mlčet? Máte pět minut, jinak volám policii.“
Blanka zbledla. „To si nedovolíš.“
„Zkuste mě zastavit.“
Radovan chytil matku za ruku. „Mami, pojď. Prosím.“
Vytrhla se, ale zamířila ke dveřím. Na prahu se ještě otočila. „Eliško, tohle ti nezapomenu. Budeš toho litovat.“
Dveře se zabouchly a byt ztichl.
Radovan zůstal stát se svěšenými rameny. „Promiň. Netušil jsem, že to zajde tak daleko.“
Eliška na něj chvíli mlčky hleděla, v očích směs zklamání a únavy, a pak se beze slova otočila směrem k ložnici, aby si v samotě urovnala myšlenky a rozhodla se, co bude dál.