„Tak pojďte dál,“ pronesla Eliška Moudrýová suše, když sundala řetízek.
Dveře sotva otevřela a už se přes práh nahrnula celá delegace. V předsíni bylo rázem těsno, kabáty šustily, hlasy se překřikovaly. Dva dospívající kluci bez ostychu zamířili rovnou do kuchyně. Jeden z nich už sahal po klice lednice.
„Máte tu něco k jídlu?“ houkl a otevřel dveře.
„Nemáte,“ odpověděla Eliška rázně. „Sedněte si a řekněte, proč jste přišli.“
Blanka Němecová si ji přeměřila pohledem plným opovržení. „Vyhodila jsi mého syna z jeho vlastního bytu,“ procedila mezi zuby. „Tohle nenecháme jen tak. Přišli jsme napravit křivdu.“
Eliška si založila ruce na prsou. „Za prvé, tenhle byt patří mně. Za druhé, váš syn odešel dobrovolně – za ženou, kterou si vydržoval z našich společných peněz.“
„To je lež!“ vyjekla teta a teatrálně rozhodila rukama. „Radovan by něco takového nikdy neudělal!“
„Opravdu?“ Eliška klidně vytáhla složku a podala jim několik vytištěných výpisů z banky. „Sedmdesát tisíc korun během jediného měsíce. A to je jen část. Mám vám ukázat i jejich konverzaci? Včetně fotek?“
V místnosti se rozhostilo ticho, které by se dalo krájet.
Jako první se vzpamatoval tchán. Odkašlal si. „No… i kdyby na tom něco bylo, chlapi občas potřebují trochu zpestření. To ale přece neznamená, že se rozbije rodina. Rodina je základ.“
Eliška se krátce zasmála. „To je dojemné. Kde byla ta vaše posvátná rodina, když mi váš syn vyčítal každou korunu utracenou za nákup? Nebo když jeho bratr rozkopal nábytek v obýváku a nikdo se neobtěžoval to řešit?“
Blanka pohrdavě odfrkla. „Stejně nemáš pravdu. My jsme rodina a rodinné věci se řeší mezi sebou. Dneska tu zůstáváme a domluvíme se, jak Radovana vezmeš zpátky.“
„To nemyslíte vážně,“ zvedla Eliška obočí.
„Myslíme. Nikam nejdeme.“
Eliška pomalu přešla ke dveřím a otevřela je dokořán. „Máte dvě minuty, abyste si sbalili kabáty a odešli.“
„Ty nás vyhazuješ?“ rozčílila se teta. „Jsme přece návštěva!“
„Návštěvy se chovají slušně,“ odpověděla Eliška klidně. „Vy ne. Takže buď odejdete sami, nebo zavolám policii.“
„Co si o sobě myslíš?“ vykřikla Blanka. „Zničíme tě! Poženeme tě po soudech! Ten byt je rodinný majetek!“
„Není,“ odvětila Eliška bez zvýšení hlasu. „Vlastnila jsem ho dávno před svatbou. Tady jsou listiny.“ Znovu sáhla do složky.
Tchán se po dokumentech natáhl, ale ona je rychle stáhla zpět. „Čas vypršel. Prosím, odejděte.“
Po několika dalších nadávkách a výhrůžkách se konečně ocitli na chodbě. Blanka se ještě otočila: „Budeš toho litovat! Zničíme tě na internetu!“
Eliška se jen usmála. „Klidně. Jen nezapomeňte připojit i screenshoty těch převodů vaší snachy. Lidé mají rádi úplný obrázek.“
Dveře zaklaply. Opřela se o ně zády a na chvíli zavřela oči. V hlavě už si skládala další kroky – hned zítra podá návrh na zákaz přiblížení. Dnes musí hlavně vydržet.
Z okna pak sledovala, jak se „rodinná rada“ hádá na parkovišti. Radovan Vacek rozhazoval rukama a cosi rozčileně vysvětloval. Blanka křičela ještě hlasitěji. Teta mezitím zuřivě ťukala do telefonu – nejspíš už rozjížděla slibovanou očerňovací kampaň.
Eliška zatáhla závěsy. Ať si píšou, co chtějí. Pravda stála na její straně – a to jí stačilo.
O týden později stála před zrcadlem a upravovala si tmavý kostým, který si chystala k soudu. Hodiny v kuchyni odměřovaly čas, do jednání zbývaly dvě hodiny.
Zvonek ji vytrhl z myšlenek. Podívala se kukátkem – za dveřmi stál Radovan. Vypadal zničeně, pod očima měl stíny.
Otevřela, ale řetízek nechala zapnutý. „Co chceš?“
„Promluvme si,“ zachraptěl. „Bez soudu. Můžeme se domluvit. Vyřešit to mezi sebou.“
Zavrtěla hlavou. „Na to už je pozdě. Příliš mnoho lží.“
„Nemůžeš mě jen tak vyhodit na ulici!“ chytil se rámu dveří. „Mám svá práva!“
Beze slova vytáhla dokumenty. „List vlastnictví. Byt je můj. A tady je předmanželská smlouva – tu jsi prosazoval ty. Abych si prý nedělala nároky na tvé budoucí podnikání. Škoda, že žádné nikdy nebylo.“
Zbledl. „To… to nemůžeš…“
„Můžu,“ otočila další stránku. „Podle příslušného paragrafu občanského zákoníku.“
Jeho výraz se náhle změnil. „Eliško, zkusme to v klidu. Já všechno vrátím. Ty peníze…“
„Které?“ přerušila ho. „Ty, co jsi posílal Gabriele Malířové? Nebo ty za její plastiku?“
Zavrtěl hlavou. „Ona mě vydírala! Hrozila, že ti řekne o našem románu z loňska, když…“
Eliška prudce otevřela dveře dokořán. „Z loňska?“
Uvědomil si, že se prořekl. Vztek mu zkřivil tvář. „Dost! Nebudu si tohle nechávat líbit!“ Pokusil se vstoupit dovnitř.
Vytáhla telefon. „Linka 158 už je vytočená. Odejdeš sám, nebo počkáme?“
Napjaté ticho přerušilo cinknutí výtahu. Z něj vystoupila sousedka Dagmar Martinecová. „Eliško, je všechno v pořádku?“ Zadívala se na Radovana přísně. „Zase tě obtěžuje?“
„To je rodinná věc!“ vyštěkl.
„Rodinná?“ ušklíbla se starší paní. „Kdy jsi naposledy vynesl koš? Nebo zaplatil složenky? Všechno táhla Eliška, zatímco ty ses jen vozil.“
Radovan zůstal stát jako opařený.
„Zavolám právníkovi!“ procedil nakonec a couval k výtahu.
„Jen se zeptej, kolik stojí řešení majetku, který ti nepatří,“ zavolala za ním Eliška.
Když dveře výtahu zapadly, Dagmar souhlasně pokývala hlavou. „Správně. Muži jsou jako tramvaje. Když jeden ujede, přijede další.“
Eliška se rozesmála – poprvé po dlouhých měsících skutečně od srdce.
O dvě hodiny později soud rozvod schválil ve zrychleném řízení. Když vyšla z budovy, zazvonil jí telefon.
„Prosím?“
„Tady Gabriela,“ ozval se nejistý hlas. „Chtěla jsem se omluvit. Netušila jsem, že je ženatý, dokud jsem nenašla vaše společné fotky…“
Eliška si povzdechla. „Gratuluji k výběru. Je volný.“
„Ne, vy nechápete,“ hlas se jí třásl. „Dluží mi padesát tisíc. Tvrdil, že po rozvodu dostane polovinu bytu a všechno vrátí. Teď jsem zjistila, že byt není jeho.“
Eliška se pousmála. „Vítejte v realitě. Podejte na něj žalobu. Můžu vám dát kontakt na jeho advokáta.“
Hovor ukončila a zhluboka se nadechla. Vzduch chutnal jinak – lehčeji.
Přesně v osm ráno následujícího dne zazvonil kurýr. Přinesl oficiální rozsudek o rozvodu. Položila jej na stůl vedle návrhu na zákaz přiblížení, který měla připravený k doručení Radovanovi.
Telefon náhle zavibroval.
Neznámé číslo.
„Myslela sis, že to skončí tak snadno? Připrav se na překvapení.“