Eliška za sebou práskla dveřmi ložnice tak silně, až se otřásly obrazy na stěně. Lehla si na záda a dlouze hleděla do stropu. „Teď už chápu, po kom to má,“ problesklo jí hlavou hořce. Ale tehdy ještě netušila, že to nejhorší teprve přijde.
Tři dny po výstupu s Blankou Němcovou se vracela z práce vyčerpaná. Představovala si klidný večer – horký čaj, ticho a pár kapitol z rozečtené knihy. Jakmile však odemkla, přivítal ji hlasitý chechot a těžký pach piva.
V obýváku se rozvaloval Ondřej Planý, Radovanův mladší bratr, jako by mu byt patřil. Na konferenčním stolku stály tři prázdné lahve, mastný sáček od chipsů a popelník přetékající nedopalky.
„Hele, Eliška dorazila!“ mávl na ni ledabyle, aniž by se obtěžoval vstát. „Už jsme mysleli, že dneska nepřijdeš.“
Zůstala stát mezi dveřmi, prsty křečovitě sevřené kolem kabelky. „Radovane,“ oslovila manžela klidným, až nepřirozeně vyrovnaným hlasem, „můžeš mi vysvětlit, co se tu děje?“
Radovan vyšel z kuchyně s utěrkou přes rameno. „Ondřej tu bude pár dní. Má potíže s bydlením.“
„Pár dní?“ kývla směrem k velkému kufru u zdi, který rozhodně nevypadal jako víkendová výbava.
„Možná o něco déle,“ pokrčil rameny.
Ondřej sáhl po další lahvi. „Proboha, Eliško, nedělej z toho drama. Jsi přece pro rovnost, ne? Tak tady můžu bydlet taky.“
Přistoupila ke stolu, vzala mu pivo z ruky a bez slova ho vylila do dřezu. „Za prvé nejsem uklízečka,“ pronesla tiše. „A za druhé rovnost znamená, že každý přispívá.“
„No jasně, začíná přednáška,“ ušklíbl se.
„Platíš nájem? Pomáháš s úklidem? Nebo jen okupuješ můj gauč a ničíš vybavení?“
Radovan se pokusil situaci zjemnit. „Je to přece rodina…“
Eliška se k němu prudce otočila. „Dobře. Tak jako rodina může přispívat. Pět set korun denně. Nebo bude vařit, uklízet a starat se o domácnost.“
Ondřej protočil oči. „To snad nemyslíš vážně.“ Natáhl se po jejím notebooku, který ležel na stolku. „Pustím si aspoň hudbu.“
„Nech to být,“ varovala ho.
Zavadil přitom o hrnek s čajem. Tmavá tekutina se rozlila přímo do klávesnice.
V místnosti zavládlo dusivé ticho.
Eliška notebook pomalu zvedla a otočila. Z útrob začaly kapat kapky. „Tak to je konec,“ vydechla sotva slyšitelně.
Ondřej se pokusil o nejistý smích. „Stane se…“
Zvedla k němu pohled. „Radovane. Buď si hned sbalí věci a zmizí. Nebo odejdete oba.“
„To přeháníš…“ hlesl.
„Vyber si.“
Ondřej konečně pochopil, že nejde o plané výhrůžky. „Eliško, byla to nehoda—“
Vytáhla telefon. „Počítám do tří.“
„Prosím tě…“ zašeptal Radovan.
„Jedna.“
Ondřej horečně házel věci do kufru.
„Dva.“
„Už jdu, už jdu!“
Když se za ním zabouchly dveře, Radovan se zhroutil na sedačku. „Ty ses snad zbláznila.“
Eliška neodpověděla. Vzala poškozený počítač a odešla do ložnice. O hodinu později stály Ondřejovy tašky na chodbě před bytem. Večer pak Radovanovi poslala přesný rozpis nákladů na opravu.
Uplynul týden. Radovan se začal chovat podivně – domů chodil pozdě, s mobilem odcházel do jiné místnosti a při jejím příchodu náhle umlkal.
V sobotu ráno, když byl ve sprše, zůstal jeho telefon ležet na kuchyňské lince. Displej se rozzářil jménem „Gábinka“.
Eliška neměla v úmyslu mu do telefonu lézt. Jenže o minutu později přišla další zpráva: „Díky za převod, lásko. Chybíš mi…“
Ruka jí sama sjela po displeji. Heslo znala – datum jejich svatby.
Otevřel se dlouhý chat. Fotografie Gabriely Malířové v prádle. Domluvy schůzek. A především potvrzení bankovních převodů: 15 000 Kč, 20 000 Kč, dalších 25 000 Kč… Během jediného měsíce jí Radovan poslal skoro sedmdesát tisíc.
Dveře koupelny se otevřely. Radovan, omotaný ručníkem, ztuhl, když ji spatřil s mobilem v ruce. „Co to děláš?“ vydechl.
Podívala se na něj. Oči měla plné slz, ale hlas pevný. „To je ta dcera developera, o které mluvila tvoje matka? Nebo jen někdo náhodný?“
„Není to tak, jak si myslíš—“
„Vážně?“ otočila k němu displej. „To jsou investice? Nebo přispíváš na nová prsa své Gábince?“
Pokusil se jí telefon vyrvat. Ustoupila. „Nesahej na mě! Tři roky poslouchám, že nejsou peníze na dovolenou, rekonstrukci ani na moje kurzy. A přitom jsi je měl – jen ne pro mě.“
„Byla v těžké situaci… neměla kde bydlet…“
„To je dojemné,“ zasmála se chladně. „Takže podporuješ milenku, zatímco bydlíš v mém bytě? Já platím účty a tvůj bratr ničí můj majetek?“
Vyskočila tak prudce, až židle spadla na zem. „Sbal si věci. Hned.“
„Ty to myslíš vážně? Kvůli takové hlouposti?“ zkusil se zasmát.
„Hloupost je zapomenout vypnout notifikace, když podvádíš manželku,“ odsekla. „Máš hodinu. Pak volám policii kvůli neoprávněnému užívání bytu.“
„Na to nemáš právo! Tohle je přece můj domov!“
„Ne,“ vytáhla svůj telefon. „Je můj.“
Zavolala do banky a zapnula hlasitý odposlech. Během několika minut byly všechny jeho nedávné transakce zablokovány a přístup ke společnému účtu mu byl odebrán.
„Jak jsi to mohla udělat?“ zíral na ni zděšeně.
„Stačí vědět, jak na to,“ odpověděla klidně. „Máš přesně šedesát minut.“
Když za ním konečně zapadly dveře, sesunula se na podlahu a rozplakala se. Jen krátce. Potom si umyla obličej, vzala papír a začala psát seznam.
Rozvod.
Výměna zámků.
Právník.
Nejdůležitější bod už ale splnila – přestala být obětí.
Tři dny po Radovanově odchodu už měla nové zámky i podané dokumenty k rozvodu. Právě si nalévala kávu, když se ozval naléhavý zvonek. Přes kukátko zahlédla několik obličejů – Blanka Němcová, její manžel, jakási teta a dva dospívající kluci.
Eliška se zhluboka nadechla a pootevřela dveře jen na řetízek. „Přišli jsme si promluvit,“ oznámila Blanka a snažila se nahlédnout dovnitř. „Pustíš nás dál, nebo to budeme řešit tady na chodbě?“
„Máte pět minut,“ odpověděla Eliška chladně.