Kateřina Vaněková měla ve zvyku přicházet bez ohlášení. Nikdy předem nevolala, neposílala zprávy. Ten moment překvapení jí dodával zvláštní pocit moci — jako by si tím ověřovala skutečnost samotnou, ne věrnost svého muže. Výtah ji pomalu vyvážel do třiadvacátého patra a lesklé stěny jí vracely obraz ženy, která byla znavená, a přesto stále přitažlivá. Bylo jí třicet osm, u koutků očí se jí rýsovaly jemné vrásky, které už se nesnažila skrývat pod vrstvami make-upu. Dnes zvolila tmavě vínový kostým s úzkou sukní — ten, o němž Ondřej Tichý kdysi prohlásil, že v něm „zabíjí mužské sebevědomí na kilometry daleko“. V posledních letech mu však říkal už jen obyčejný pracovní outfit.
Když se dveře výtahu tiše rozestoupily, ovanula ji vůně čerstvé kávy a nového koženého čalounění. Recepce byla prázdná. To ji zarazilo — obvykle tam sedávala Lucie Kratochvílová, šestadvacetiletá sekretářka s řasami tak hustými, že připomínaly dva černé vějíře. Kateřina prošla kolem opuštěného stolu a bez zaklepání pootevřela masivní dubové dveře do kanceláře.
To, co spatřila, bylo až bolestně předvídatelné. Tak známé klišé, že jí několik vteřin trvalo, než si připustila, jak hluboko ji zasáhlo.
Ondřej seděl v širokém křesle zády k prosklené stěně. Košili měl rozepnutou u krku, ramena uvolněná. Za ním stála Lucie s ohrnutými rukávy bílé halenky a obě dlaně mu položila na ramena. Pomalu, téměř něžně mu masírovala šíji a horní část zad. Pohybovala se jistě, s rutinou někoho, kdo to nedělá poprvé. Ondřej měl zavřené oči a ve tváři výraz člověka, kterému se konečně dostalo něčeho, co mu doma už dlouho chybělo.
Kateřina zůstala stát ve dveřích. Mlčení bylo tíživé, téměř hmatatelné.
Ondřej procitl jako první. Otevřel oči, spatřil manželku a prudce sebou trhl, jako by ho zasáhl elektrický proud.
„Katko… ty… co tu děláš…“
Lucie okamžitě stáhla ruce, jako by se dotkla rozpáleného kovu. Udělala to však s podivným klidem, až příliš uhlazeně. Žádná hysterie, žádný zmatek — jen lehké překvapení v široce otevřených očích.
„Dobrý den, paní Vaněková,“ pronesla tiše a zdvořile, jako by právě donesla šálek kávy, nikoli se dotýkala nahých ramen cizího manžela. „Právě jsem končila. Pan Tichý byl celý den na nohou, bolela ho záda.“
Kateřina si ji beze slova měřila pohledem, pak obrátila oči k Ondřejovi.
„Celý den na nohou,“ zopakovala pomalu. „A masáže jsou teď součástí pracovní náplně sekretářky?“
Ondřej vyskočil z křesla. Košile se mu zmačkala, vlasy měl rozcuchané. Působil trapně a provinile zároveň, jako školák přistižený při lži, a bylo zřejmé, že bude muset začít vysvětlovat.