„Tereza Mlynářová zůstává se mnou v Náchodě. Až se vrátím, sedneme si k tomu znovu. Opravdu. Bez masáží, bez tenisu, bez těch tvých vět, že je všechno jinak, než to vypadá. A pokud to nepůjde, podáme žádost o rozvod. Tentokrát bez dalších debat.“
Pak se obrátila k Lucii Kratochvílové.
„A ty… jestli skutečně jen masíruješ, tak v tom pokračuj. Ale jestli ještě jednou uvidím, že se tvoje ruce posunuly níž než na ramena, nebudu dělat scénu. Prostě zavolám na finanční úřad a požádám je, aby se podívali, z čeho splácíš úvěr. Mám tam pár známých. A ti se v podobných věcech vyznají až příliš dobře.“
Lucii ztuhly rty. Polkla a přikývla.
„Rozumím.“
Kateřina Vaněková naposledy pohlédla na Ondřeje Tichého.
„Vždycky jsi tvrdil, že jsem příliš spořádaná. Nudná. Možná máš pravdu. Ale já se nehodlám stávat zajímavější na účet cizí bolesti. A už vůbec ne na účet vlastní dcery.“
Z kanceláře odešla tiše. Dveře za ní jen zapadly.
Teprve v kabině výtahu ji přemohly slzy. Nevzlykala, jen jí stékaly po tvářích a vsakoval se do třešňově červeného saka. Neutírala je. Nechala je plynout.
Když se dveře v přízemí otevřely, zhluboka se nadechla a vyšla do mrazivého odpoledne.
Mobil v dlani zavibroval. Ondřej.
Hovor odmítla.
Ať si zůstane chvíli sám. Ať sedí ve svém širokém koženém křesle, kde mu ještě před pár minutami cizí ruce hnětly ramena. Ať pozná, jaké je to ticho, když vedle něj nezůstane ani ta žena, kterou už dávno přestal vnímat.
Vítr jí šlehal do obličeje. Lednový chlad byl ostrý, ale kabát si nezapnula. Bylo jí to jedno.
Téhož večera seděla u mámy v kuchyni v Náchodě. Starý plynový sporák tiše hučel, vzduchem se nesla vůně smažených brambor s koprem. Tereza Mlynářová spala ve vedlejším pokoji. Maminka postavila před Kateřinu oprýskaný hrnek s nápisem „Nejlepší dcera“.
„Řeklas mu to?“ zeptala se.
„Ano.“
„A jak reagoval?“
„Mlčel.“
Matka si povzdechla.
„Víš, Kačenko… chlapi někdy zapomenou, že o ně můžeš přijít. Ne najednou, ne s křikem. Spíš potichu. Pomalu. Jako když z místnosti uniká vzduch.“
Kateřina přikývla.
„Nechci ho ztratit, mami. Jen už nechci být kus nábytku v jeho životě.“
„Tak jím přestaň být,“ odpověděla klidně. „Teď je řada na něm. Ať trochu běhá on. Uvidíme, kolik zůstalo z toho kluka, co za tebou kdysi běhal s kytkou v dešti.“
Slabě se usmála.
„Ten kluk se ztratil někde mezi hypotékou a čtvrtletními uzávěrkami.“
„Možná se jen schoval,“ pohladila ji maminka po ruce. „Jen ho někdo musí probudit.“