„Katko, prosím tě, není to tak, jak si to vykládáš. Opravdu mě seklo v zádech. Včera jsem na tenise špatně došlápl a spadl…“
„Na tenise,“ zopakovala Kateřina tiše, ale v jejím hlase zazněla ostrá ironie. „Takže Lucie je teď i tvoje soukromá rehabilitační sestra?“
Lucie ustoupila o krok směrem k oknu. Pohybovala se opatrně, téměř ladně, jako zvíře, které tuší hrozbu, ale odmítá dát najevo strach.
„Chtěla jsem jen pomoct,“ pronesla vyrovnaně. „Moje maminka je osteopatka, od malička se kolem toho pohybuju. Není v tom nic víc.“
Kateřina konečně vstoupila dál do místnosti a tiše za sebou zavřela. Cvakkání zámku se rozlehlo kanceláří nepřirozeně hlasitě.
„Pomoct,“ zopakovala a pousmála se, ale v očích měla chlad. „Ulevit mu. Uvolnit ho. Nechat ho na chvíli zapomenout, že má doma ženu, která už tři roky prosí aspoň o jeden večer týdně bez mobilu v ruce. Připomenout mu, že je pořád přitažlivý. Ano, to zní jako nevinná pomoc.“
Ondřej zvedl ruce v obranném gestu. „Mezi námi nic nebylo. Nikdy. Přísahám.“
„A tohle?“ zeptala se měkce a pohlédla na jeho holá záda. „To je podle tebe co? Taky nic?“
Neodpověděl.
Lucie se nadechla a promluvila znovu, tentokrát tišeji, ale pevně. „Paní Vaněková, chápu, jak to může působit. Ale s vaším mužem nespím a ani to nemám v úmyslu. Tu práci potřebuju. Opravdu hodně. Splácím hypotéku, maminka je nemocná a jsem na všechno sama. Jestli mě chcete propustit, přijmu to. Jen ze mě nedělejte někoho, kdo loví cizí manžely.“
Kateřina si ji poprvé za celou dobu pozorně prohlédla. Dívka neuhýbala pohledem. Nebyla v něm drzost ani provinění, spíš únava a odhodlání.
„Jsi hezká,“ řekla náhle. „Mladá. Máš všechno před sebou. Já už deset let sleduju, jak se mi manžel mění před očima v někoho cizího. A víš, co bolí nejvíc? Ne to, že mu stojíš za zády a saháš na něj. Ale že ti to dovolí. Že zavře oči. Protože já už doma asi neumím takhle… pomáhat.“
Ondřej otevřel ústa, ale Kateřina zvedla ruku.
„Neříkej nic. Teď mlč.“
Došla ke stolu, vzala jeho telefon položený displejem dolů a rozsvítila obrazovku. Fotografie z dovolené u moře – on, ona a Tereza Mlynářová mezi nimi, všichni opálení a usměvaví. Tři roky starý snímek.
Otočila mobil k němu. „Vzpomínáš si ještě na tohle?“
Ondřej sklopil zrak.
Telefon položila zpátky na stůl.
„Přišla jsem ti oznámit, že odjíždím na dva týdny k mamince do Náchoda.“