„Tak se to někdy stane, Danieli…“ dořekla tiše Michaela Krejčíová a pokrčila rameny, jako by mluvila o něčem naprosto obyčejném.
Daniel však zlostí zbledl. „A proč jsi mi tedy před pár dny lhala? Když jsem se tě na něj zeptal přímo, měla jsi šanci říct pravdu. Proč jsi se mnou dál bydlela pod jednou střechou?“
„Nevím,“ přiznala bez vytáček. „Možná ze zvyku. Ze setrvačnosti. Člověk si zvykne i na to, co ho vlastně dávno nenaplňuje. Myslím, že bude fér, když podám žádost o rozvod. Osvobodím tím sebe i tebe. Až to bude oficiální, vezmeme se s Matějem Bednářem. Ano, uděláme to. Promiň… dopadlo to ošklivě.“
Ještě téhož dne si Daniel Tichý sbalil osobní věci a z bytu odešel. Nemusel řešit, kam půjde. Během čtyř let manželství si s Michaelou nepořídili téměř nic společného. Byt patřil jí už před svatbou. On do něj investoval – koupil nábytek i několik spotřebičů – ale ani ho nenapadlo něco odvážet. Všechno tam nechal. Nechtěl mít jediný důvod vracet se a znovu se setkávat s ženou, která ho zradila.
Než se nastěhoval k otci, dal výpověď v práci. Když už začít znovu, tak se vším všudy.
Vladimír Janeček žil po smrti své druhé ženy sám. Přestože mu bylo pětasedmdesát, působil čile a vitálně. Neuměl zahálet. I v důchodu si přivydělával – v garáži si vybudoval malou dílnu, kde vyráběl drobný nábytek a různé dřevěné doplňky. Když viděl, jak se syn propadá do chmurných nálad, nenechal to bez reakce.
„Tak dost,“ uťal Danielovo sebelítostivé mlčení rázně. „Sbal se a jdeme ven. To, že tě podvedla žena, je nepříjemné, ale svět se tím nezbořil. Ležet celé dny doma ničemu nepomůže. A víš co? Naučím tě práci se dřevem. Budeš mi v dílně asistovat.“
Daniel neměl sílu odporovat. Otec měl dar přesvědčit každého. Každý den ho bral s sebou do dílny a postupně ho zapojoval do práce. A Daniel s překvapením zjistil, že ho to baví. Dřevo pod rukama ožívalo, měnilo tvar, získávalo nový smysl. A nešlo jen o stoly či skříně – možnosti byly mnohem širší.
Vladimír si ze syna občas dobíral: „Vidíš, k čemu ti ten rozvod byl? Objevil jsi v sobě talent. Jestli to takhle půjde dál, budeme muset najmout pomocníky. Objednávek přibývá a my dva to sami dlouho neutáhneme. Mimochodem, nehodlá ti Michaela konečně vrátit ty peníze? Čekám už tři roky.“
Daniel nakonec dorazil i na matriku. Chtěl mít rozvod co nejrychleji za sebou. Michaela zářila spokojeností a při pohledu na bývalého manžela se pokusila navázat rozhovor. Sotva však otevřela ústa, Daniel jí skočil do řeči.
„Kdy hodláš splatit dluh mému otci?“ zeptal se bez okolků. „Už je to opravdu dlouho.“
„Teď peníze nemám,“ odsekla podrážděně. „Až budu moct, vrátím je. Jste oba hrozně malicherní. Kvůli pár korunám děláte scény.“
Smrt Vladimíra Janečka přišla náhle. Ten den se chystali společně poobědvat. Otec si odskočil do koupelny umýt ruce. Daniel zatím prostřel stůl a zavolal ho. Odpověď nepřišla. Když otevřel dveře koupelny, našel otce ležet na podlaze bez známek života.
Pohřeb proběhl jako v mlze. Daniel sotva vnímal, kdo mu podává ruku a kdo pronáší soustrastná slova. Naštěstí přijeli příbuzní a pomohli s organizací posledního rozloučení i smuteční hostiny. Přesto měl pocit, že se to všechno děje někomu jinému. Nedokázal přijmout, že otec je pryč. V hloubi duše čekal, že se každou chvíli probudí z noční můry a uvidí ho zase sedět v dílně.
Michaela o úmrtí bývalého tchána věděla, ale ani se neozvala. Soustrast nepřišla. Vladimíra nikdy neměla ráda a v koutku duše si možná oddychla – už po ní nikdo nebude chtít vrácení dluhu.
Daniel zůstal v otcově bytě. Do půl roku měl převzít dědictví a stát se oficiálním vlastníkem všeho, co Vladimír za život vybudoval. Z úcty k jeho památce se rozhodl pokračovat v práci, kterou spolu začali. Během čtyř měsíců se naučil obsluhovat stroje téměř stejně jistě jako otec. Navíc po něm zůstalo několik rozpracovaných zakázek.