…ty bylo potřeba dokončit včas, protože zákazníci už netrpělivě čekali.
Daniel Tichý se do práce ponořil se stejnou urputností jako kdysi jeho otec. V dílně trávil celé dny i večery, často odemykal vrata ještě za šera a zamykal dlouho po setmění. Každý detail si zkoušel znovu a znovu, dokud s ním nebyl naprosto spokojený. Díky houževnatosti a pečlivosti se brzy dostal na úroveň, za kterou by se nemusel stydět ani Vladimír Janeček. Dřel až na hranici sil – fyzická námaha mu pomáhala zahnat tíživé myšlenky a otupit bolest ze ztráty. Jakmile se soustředil na práci, hodiny mizely, ani nevěděl jak.
Na hřbitov chodil pravidelně. Sedával u otcova hrobu, mlčky hleděl na náhrobek a v duchu mu vyprávěl, co je nového v dílně. Jednoho dne, když tam tak seděl, přerušilo ticho vyzvánění telefonu. Na displeji se objevilo cizí číslo.
Hovor odmítl. Nechtěl, aby mu kdokoli narušoval tu krátkou chvíli klidu. Jenže mobil se rozdrnčel znovu.
„Kdo může být tak neodbytný?“ problesklo mu hlavou a nakonec přijmul.
„Dobrý den, dovolala jsem se truhláře?“ ozval se nejistý, lehce rozechvělý ženský hlas.
„Ano, jste správně,“ odpověděl klidně Daniel. „Ale dnes mám volno.“
„Prosím, nezavěšujte. Je to opravdu naléhavé. Potřebovala bych pomoc co nejdřív!“
Její tón ho zaujal.
„Dobře, povídejte.“
„Jen se mi, prosím, nesmějte,“ vyhrkla. „Zní to absurdně… vlastně spíš tragikomicky. Upadla mi dvířka od kuchyňské skříňky. Spadla z výšky a rozlomila se na dvě části. Netuším, z čeho to bylo vyrobené. A víte… mám doma mývala. Jmenuje se Timotej. Ach bože, jsem tak nervózní… Když jsem nebyla doma, ten malý dareba se dostal do kuchyně a zničil všechny zásoby. Nestačilo mu, že prohledal otevřenou polici – ještě utrhl madla u spodní skříňky a vyrazil další horní dvířka! Netuším, jak to dokázal.“
Na okamžik se odmlčela, aby se nadechla.
„Teď se do spodních polic vůbec nedostanu a tam mám příbory. Myslíte, že by se s tím dalo něco udělat? Potřebovala bych nová dvířka. Vaše dílna je kousek od mého bytu, tak mě napadlo…“
Daniel se neubránil smíchu.
„Mýval jako domácí mazlíček? To slyším poprvé,“ poznamenal pobaveně. „Nadiktujte mi adresu, přijedu se podívat, co se s tím dá dělat.“
Tak se seznámil s Nelou Vacekovou. Když dorazil, přeměřil poškozené skříňky a slíbil, že během několika dní přiveze nové díly. Za tři dny už montoval čerstvá dvířka a upevňoval nová madla. Peníze si od sympatické klientky vzít nenechal, ale na kousek jejího domácího zelného koláče s radostí kývl.
Z nenápadné zakázky se postupně vyvinulo přátelství. Daniel si však dával pozor, aby se do ničeho nevrhal po hlavě. Po zkušenostech z minulosti byl opatrný – jednou se spálil a teď si dával velký pozor, aby se nespálil znovu.
Mezitím Michaela Krejčíová rozhodně nezahálela. Všechnu energii věnovala tomu, aby si Matěje Bednáře připoutala natrvalo. Jenže Matěj k ní žádné hlubší city nechoval, spíš ji využíval. Když se ocitl v potížích a nutně potřeboval peníze, obrátil se právě na ni.
„Míšo, dostal jsem se do maléru,“ začal opatrně. „Potřebuju rychle hotovost. Půjčila bys mi dvě stě padesát tisíc?“
„Tolik peněz nemám,“ vyhrkla vyděšeně. „Co se stalo?“
„Prosím tě, pomoz mi. Musím to vyřešit okamžitě. A pak… pak se konečně vezmeme.“
Ta slova v ní probudila naději. Tohle byla příležitost, na kterou čekala. Copak se s Danielem rozváděla zbytečně? Svatba s Matějem by byla dokonalou odpovědí pro Anetu Moravecovou, která jí podle Michaely zničila život.
Chvíli váhala, pak vytočila Danielovo číslo. Nezvedl to hned, ale nakonec se ozval.
„Co chceš?“ zeptal se chladně.
„Danieli, prosím tě, pomož mi. Jsem vážně nemocná. Potřebuju akutní operaci, bez peněz to nejde.“
„A co s tím mám společného já? Jsme rozvedení. Každý si žijeme svůj život.“
„Prosím! Můžu umřít! Do tří měsíců ti všechno vrátím, do poslední koruny!“
Navzdory všemu v něm zůstala špetka soucitu. Peníze jí půjčil.
Michaela zářila štěstím – celá částka byla její. Matěj si vyřeší potíže a svatba bude na dosah. Milenec si hotovost převzal, aniž by se obtěžoval poděkovat.
Od té chvíle při každém setkání otevírala stejné téma.
„Lásko, teď jsem volná. Proč náš vztah pořád tajíme?“
Matěj se ušklíbl. „Neříká se snad, že štěstí má zůstat potichu?“ odpověděl s lehkým posměchem v hlase.