„Slyšela,“ namítla Michaela tvrdohlavě, „ale stejně bych si přála, aby svět věděl, že patříme k sobě.“
Matěj Bednář s ní vydržel ještě čtyři měsíce. Pak mu došla trpělivost. Neustálé narážky na svatbu, společné bydlení a „oficiální vztah“ ho začaly vytáčet. Když znovu otevřela téma zásnub, ani ji nenechal domluvit.
„Už toho necháš, nebo ne?“ vyjel po ní podrážděně.
Michaela se zatvářila dotčeně. „Co jsem řekla špatně? Copak si mě nechceš vzít? Vždyť jsi tvrdil, že je to tvůj sen!“
Matěj se rozesmál, ale v jeho smíchu nebylo nic laskavého. „Prosím tě. Říkal jsem jen to, co jsi chtěla slyšet. O žádné manželství s tebou nestojím. Upřímně? Začínáš mě dusit. Končíme. Měj se.“
Zbledla. „A ty peníze?“ vydechla roztřeseně. „Slíbil jsi, že je vrátíš.“
„Jaké peníze?“ zatvářil se nechápavě.
„Nedělej ze mě hlupáka! Půjčila jsem ti dvě stě padesát tisíc korun. Vzala jsem je od Daniela Tichého!“
Matěj pokrčil rameny. „Máš ode mě nějaké potvrzení? Nějakou smlouvu? Nemáš. Tak mě nech být. Co sis napůjčovala, je tvoje starost.“
Tři večery po sobě Michaela probrečela do polštáře. Když se vyplakala, začala přemýšlet střízlivěji. Možná udělala chybu. Daniel Tichý sice nebyl tak sebevědomý jako Matěj, ale byl spolehlivý, klidný a nikdy ji nepodvedl. A někdy je lepší jistota než plané řeči.
Navíc, kdyby se k sobě vrátili, dluh by se nemusel řešit tak ostře. A Matěj? Tomu ještě ukáže, že bez něj nezůstane sama.
Volat Danielovi nechtěla. Omluva přes telefon jí připadala ponižující. Jednoho večera se proto vydala do bytu jeho otce, Vladimíra Janečka, kde teď Daniel bydlel.
Když jí otevřel, bylo na něm vidět, že ji nečekal – a už vůbec ne s radostí.
„Co potřebuješ?“ zeptal se chladně.
„Můžu dál? Nebudeme přece stát na chodbě.“
Neochotně ustoupil stranou. Michaela vešla a rozhlédla se po předsíni.
„Tak mluv.“
Okamžitě spustila teatrální pláč. „Danieli, prosím tě, odpusť mi. Až po rozvodu mi došlo, jak moc mi chybíš. S Matějem jsem to ukončila. Dej mi ještě jednu šanci. Začněme znovu.“
Zůstal na ni zírat. „Začít znovu? To znamená zapomenout na nevěru a dělat, že se nic nestalo?“
„Ano. Každý může udělat chybu. Já ji přiznávám a změním se. Opravdu! Byla jsem hrozně oklamaná. Matěj ze mě podvodem vytáhl peníze. Věřila jsem mu…“
Daniel se ušklíbl. „Ne, Michaelo. Já si cizí zbytky sbírat nebudu. Vrátit se k tobě nehodlám. Odejdi a už se mi do života nepleť. A těch dvě stě padesát tisíc mi vrátíš. Stejně tak částku, kterou sis půjčila od táty.“
V očích jí zajiskřila zloba. „Zbytky? To myslíš vážně? Já že jsem nějaké zbytky? Přišla jsem sem ze soucitu! Kdo by o tebe jinak stál? Měl bys mi líbat nohy, že jsem ochotná se vrátit! A na peníze zapomeň. Nedostaneš ani korunu!“
Daniel už ji neposlouchal. Otevřel dveře a bez dalšího slova ji vyvedl na chodbu. Dveře se zabouchly přímo před jejím obličejem.
Chvíli se opíral o futra a zhluboka dýchal, aby se uklidnil. Pak zatlačil emoce stranou. Vytáhl kufřík s nářadím a začal si chystat věci. Nela Vaceková mu nedávno volala – její mýval Timotej zase něco rozkousal a potřebovala pomoc.
K Nele chodil rád. V jejím domě panovala zvláštní pohoda, která mu poslední měsíce tolik chyběla. Byla upřímná, laskavá a nic nepředstírala. A pokaždé, když věděla, že přijde, připravila něco dobrého k jídlu.
Když zavíral kufřík, pousmál se. Dost bylo váhání. Dnes ji pozve na schůzku. Proč by nemohl zkusit štěstí znovu – tentokrát s někým, kdo si ho váží?
A co se týče dluhu? Michaela Krejčíová mu ty peníze vrátí. Dříve nebo později. O to se postará.