„Mami, kdybys potřebovala pomoct, stačilo říct narovinu. Dobře, nějaké peníze na novou střechu seženu. A tátovo auto vyřešíme později. Ale svatbu rušit nehodlám!“
„My peníze máme,“ odpověděla Miroslava Malýová chladně.
„Co kdybychom to posunuli aspoň o měsíc?“ ozvala se nejistě Natálie Martinecová.
„O měsíc?“ pousmál se Aleš Krejčí. „Tak rovnou o dva! Anebo víš co? Ať se naši poznají přímo na svatbě, bude to bez zbytečných předeher.“
Natálie na něj pohlédla s rozpaky. Nedokázala odhadnout, jestli si dělá legraci, nebo to myslí vážně. Představa setkání jejich rodičů ji naplňovala úzkostí.
„Aleši, tvoje maminka mě přijala jen tak tak,“ hlesla a nervózně si skousla ret. „Možná by potřebovala víc času, aby si na mě zvykla. A taky aby se smířila s tím, že se budeme brát.“
„Naty, lásko, všechno dopadne dobře,“ objal ji a přitiskl k sobě. „A i kdyby ne, nikdo je nenutí, aby spolu trávili dovolené. Dneska se lidi můžou vzít i bez požehnání rodičů. Dokonce i bez jejich souhlasu.“
„A rozhádat se s nimi navždy?“ pokusila se mu vysmeknout.
Aleš si sedl a stáhl si ji na kolena. „Podívej, my budeme brzy manželé. Bouřky, hádky a dusno – to může být mezi námi dvěma. Ale oni? To jsou dospělí lidé. Jestli nám opravdu přejí štěstí – a já věřím, že tvoji rodiče chtějí to nejlepší pro tebe a moji pro mě – tak si k sobě cestu najdou.“
„Myslíš?“ pochybovala.
Tlumeně se zasmál. „Když už nic jiného, tak se aspoň neporvou.“
„To by bylo strašné,“ odpověděla zcela vážně.
Byla tak napjatá, že jí jeho humor unikal.
„I když přiznávám, že by to možná byla podívaná,“ dodal se smíchem.
Natálie se na něj zadívala, jako by ho viděla poprvé. „Ty to říkáš vážně?“
„Samozřejmě že ne,“ rozesmál se naplno. „Domluví se. Minimálně kvůli nám.“
„Takže žádný otevřený konflikt?“
„Nebudeme přece bydlet všichni pod jednou střechou. Když si náhodou nesednou, zůstane to jejich věc. Tvoji rodiče zvlášť, moji zvlášť. My je budeme navštěvovat střídavě. A na rodinných oslavách je posadíme na opačné konce stolu.“
„Vidím, že máš připravený krizový plán,“ pousmála se konečně. „Stejně jsem ale nervózní.“
„Já ti popsal tu nejhorší variantu. Ve skutečnosti jsem přesvědčený, že všechno proběhne v klidu.“
„Raději stejně zavolám mámě a tátovi. Poprosím je, aby se chovali slušně. Svoje rodiče znám.“
„Uklidni se, bude to dobré,“ uklidňoval ji. V duchu si však přiznal, že by neuškodilo promluvit i s vlastními rodiči. Jen tak, pro jistotu.
„To je ale úleva, že jsi přijel bez Natálky!“ zvolala Miroslava Malýová, sotva Aleš vstoupil brankou na dvůr.
„Mami, co to má znamenat? Ještě jsme se ani nevzali a ty už ji nemáš ráda?“ ohradil se.
Miroslava po něm jen ostře střelila pohledem a beze slova ho zavedla do domu. V kuchyni ho usadila ke stolu a nalila čaj.
„Právě o té svatbě jsem si s tebou chtěla promluvit,“ začala vážně.
Aleš zvedl obočí. „A co je se svatbou?“