„Je léto,“ pokračovala Natálie přerývaně, „a je jasné, že když má někdo dům se zahradou, počítá se s grilováním. Mamka naložila maso, táta přivezl vlastní gril i pytel uhlí. Oblekli se normálně – lehce, aby jim nebylo horko a aby si něco nezašpinili.“
Hlas se jí zlomil. „A tvoje máma jim oznámila, že s ‚vesničany‘ u jednoho stolu sedět nebude. A Miroslava Malýová prý ještě dodala, že tu svatbu překazí, i kdyby ji to mělo stát cokoli.“
Pak už se neudržela. Rozplakala se tak, že sotva popadala dech. Aleš ji objímal, hladil po vlasech a snažil se ji utišit. Trvalo to dlouho – skoro dvě hodiny –, než se její vzlykot změnil v tiché popotahování. Nakonec jí musel podat i pár kapek kozlíku, aby se aspoň trochu uklidnila. Když vyčerpáním usnula, opatrně ji přikryl dekou, chvíli ji pozoroval a pak bez dalšího váhání vyrazil ke svým rodičům.
„Mami, co tě to napadlo?“ vybuchl hned mezi dveřmi.
Miroslava Malýová stála uprostřed obýváku s rukama založenýma na prsou. „Měla jsem si je proklepnout mnohem dřív! Taková sebranka! A já si říkala, po kom je Natálie taková naivka. Teď už je mi to jasné.“
„Co je ti jasné?“ zvýšil hlas Aleš.
„Všechno! Byla to oficiální návštěva, první setkání rodin. Tři dny jsem chystala dům. Objednala jsem úklidovou firmu, otec dal do pořádku zahradu i dvůr. Natřel bránu, vybílil stromy. Všechno jako ze žurnálu!“
„A?“ procedil skrz zuby.
„Vzala jsem si nejlepší šaty, babiččiny šperky. Tvůj otec si oblékl oblek a dokonce i kravatu! Protože víme, jak se na takovou událost patří přijít. A oni? On v kraťasech a pantoflích naboso, ona v teplácích a tričku! Vypadali, jako by právě přišli z blešího trhu.“
„Mami…“ zasténal Aleš a promnul si čelo.
„Neříkej mi mami tímhle tónem!“ rozohnila se. „Hned jsem věděla, že takové chudáky do rodiny nechci. Žádná svatba nebude! Klidně si lehnu do cesty, ale nenechám tě živit celou jejich bídu. Najdu ti dívku z pořádné rodiny. Takovou, která má úroveň!“
Aleš už nedokázal poslouchat další proud jejích slov. Sáhl po karafě s vodou, která stála na parapetu pro zalévání květin, a prudce ji mrštil o podlahu. Sklo se roztříštilo na desítky střepů.
Ticho, které následovalo, bylo téměř posvátné. Otec jen nesměle vykoukl z vedlejšího pokoje.
„Teď budu mluvit já,“ řekl Aleš klidně, ale pevně. Obešel střepy a posadil se ke stolu. „Svatba se uskuteční. Ať se ti to líbí, nebo ne. O tom je rozhodnuto.“
„Ale—“ nadechla se Miroslava.
„Ne,“ přerušil ji rázně. „Celý život ti šlo jen o to, jak věci vypadají navenek. Dům leštíš jen před návštěvami, jinak je ti to jedno. Pro cizí vaříš delikatesy, ale doma jsme nikdy nic výjimečného nedostali. Máš speciální porcelán jen pro hosty, slavnostní ubrusy jen na okrasu. Sama ses vystrojila jak na ples a tátu jsi nutila do kravaty, kterou nesnáší. V létě! V tom vedru!“
Matka zrychleně dýchala, ale jeho pohled ji umlčel.
„A pokud Natáliiny rodiče označuješ za chudé, tak kdo jsme potom my?“ dodal tvrdě. „Oni mají síť restaurací po celém kraji…“