„A co je se svatbou?“ zopakoval Aleš nechápavě.
„Nemluvím o organizaci,“ vydechla Miroslava Malýová a sklopila oči k hrnku. „Spíš o tom, jestli na to všechno nejdeš příliš zhurta.“
„Zhurta?“ Aleš se málem zvedl ze židle. „Jak to myslíš?“
„Je ti teprve třiadvacet,“ pokračovala klidně, ale s napětím v hlase. „Možná by nebylo od věci ještě počkat. Tvůj táta si v tomhle věku života užíval, nikam se nehnal. Oženil se až tehdy, když si byl opravdu jistý. Dneska spolu mladí běžně bydlí bez papírů, bez obřadů. Nikdo se nad tím nepozastaví.“
Aleš nevěřícně zakroutil hlavou. „To mi chceš říct, že mám s Natálií jen tak zkoušet, jestli nám to vydrží? Žít spolu na zkoušku a pak se případně rozejít jako cizí lidi?“
„Ne tak docela,“ namítla. „Jen si ověřit, jestli jste opravdu sehraní. Společná domácnost dokáže odhalit věci, které chození neukáže.“
„Mami,“ povzdechl si, „my spolu bydlíme už rok. Sdílíme byt, účty, starosti i radosti. Už jsme si prošli vším možným. A já vím naprosto jistě, že ji miluju a že s ní chci zestárnout.“
„Natálie je milá holka,“ připustila tiše. „Ale rok uteče rychle. Co kdybyste svatbu odložili? O rok, o dva…“
Aleš se na ni zadíval zpříma. „Kdybys to měla platit ty, mluvila bys jinak.“
„Možná bych mluvila dřív,“ odsekla dotčeně. „Jenže vy jste všechno zařídili sami, bez jediné porady s námi. Zaplatili jste zálohy, objednali restauraci…“
„Protože jsou to naše peníze,“ odpověděl pevně. „Vydělal jsem si je vlastní prací.“
„V rodině by se taky neztratily,“ podotkla chladně. „Tátovi zase zlobí auto a střecha na domě už volá po opravě.“
Aleš si promnul čelo. „Kdybys řekla rovnou, že potřebujete pomoct, vyřešili bychom to. Dobře, na střechu vám přispěju. Auto pořešíme později. Ale svatbu rušit nebudu.“
„O peníze se postaráme,“ uzavřela stroze. „Se střechou už je domluveno.“
„Tak prosím přestaň s tím divadlem,“ zvedl prst varovně. „Svatba bude. A doufám, že tě ani nenapadne říct Natáliiným rodičům něco o rušení. Mají přijet na seznámení, pamatuješ?“
„Na takovou věc se zapomenout nedá,“ vyhrkla. „Tvůj otec o tom mluví každý den. Pořád dokola řeší, jací to jsou lidé a co od nich čekat.“
Aleš se tiše pousmál. „Právě proto se mají poznat. Aby se přestali bát neznámého.“ Pak zvážněl. „Mami, prosím tě – žádné řeči o odkládání. Rozhodli jsme se. A i kdybyste byli všichni proti, podáme si klidně žádost o nějaký zapadlý pozemek na druhém konci republiky a odstěhujeme se tak daleko, že nás nenajdete.“
O pár dní později mu zatrnulo. Jakmile uviděl, jak Natálii vyklouzl telefon z ruky a s tupým nárazem dopadl na podlahu, věděl, že je zle. Když se navíc zapotácela, přiskočil k ní.
„Natálie! Co se děje?“ zachytil ji a opatrně uložil na gauč.
Dívala se na něj skelným pohledem. „To je… katastrofa,“ zašeptala.
„Lásko, mluv se mnou!“
Polkla naprázdno. „Vyhodili je.“
„Koho?“ nechápal.
„Moje rodiče. Přijeli k vašim na domluvené setkání a ani je nepustili dovnitř. Táta je úplně otřesený, máma neví, co si o tom myslet.“
Alešovi ztuhla čelist. „Co se tam stalo?“
Natálie si přitiskla dlaň k čelu. „Je léto…“ začala roztřeseně vysvětlovat.