„…mají restaurace po celém kraji,“ dokončil tvrdě. „To nejsou žádné drobné, mami. To jsou miliony.“
Odmlčel se jen na okamžik a pak pokračoval ještě rázněji:
„Libor Blažek mi dokonce nabídl, že celou svatbu zaplatí. Chtěl ji uspořádat na tropickém ostrově. Pro něj by to byla jen zanedbatelná položka. Představ si – soukromý let pro všechny hosty.“
Miroslavě Malýové vytřeštily oči. „A ty jsi to odmítl?“
„Samozřejmě,“ přikývl Aleš Krejčí. „Chci mít vlastní hodnotu. A právě proto si mě váží – protože si svatbu hradím sám.“
Pak ztišil hlas, ale o to víc v něm bylo slyšet zklamání.
„A co se týče oblečení… ty jsi je urážela, nazývala nuzáky, zatímco ses blyštěla babiččinými smaragdy. To byla taky jen hra na efekt.“
Vlastimil Kovář se opřel o zárubeň, jako by mu na chvíli podklesla kolena.
„Oni by klidně mohli přijet ověšení diamanty od hlavy k patě,“ pokračoval Aleš. „Místo toho si vzali pohodlné oblečení. Pohodlné, rozumíš? Vědí, jakou cenu mají peníze i šperky. Ale přijeli proto, aby poznali lidi, ne aby si poměřovali majetek. Nepotřebují nikoho oslňovat.“
Na Miroslavu nebyl hezký pohled. Tak ostrá slova od vlastního syna nečekala.
Vlastimil se pomalu narovnal. „Míro,“ pronesl klidně, „vychovali jsme chytrého chlapa. A řekl ti to naprosto po právu.“
„Ty se do toho nepleť!“ vybuchla.
„Klidně budu zticha,“ usmál se a objal syna kolem ramen. „Ale Aleš má pravdu. Řekl to jasně a bez okolků.“
Aleš se nadechl a uzavřel to: „Je to na vás. Udělejte, co uznáte za vhodné. Omluvte se, přivezte dárky, jak chcete. To už je vaše věc. Ale čeká nás svatba. A tam se budete chovat důstojně. Žádné hádky, žádné scény, ani křivé pohledy.“
Na okamžik se odmlčel a dodal: „A s těmi hektary na druhém konci republiky jsem nežertoval. Berte to vážně.“
Natálie Martinecová stála v pokoji pro nevěstu před zrcadlem a mlčky si prohlížela svůj odraz. Šaty jí padly dokonale a líbila se sama sobě, jen ruce se jí nepatrně třásly.
„Mami, mám pocit, že každou chvíli omdlím,“ zašeptala.
Gabriela Řezníková jí upravila závoj a povzbudivě se usmála. „To je úplně normální, děvčátko. Každá nevěsta má trému. Když jsem si brala tvého tátu, klepala jsem se jak list ve větru. Vdát se není žádná pohroma – hlavně se v tom manželství neztratit. A Aleš je slušný kluk.“
„To ano,“ přikývla Natálie. „Ale jeho rodiče… ti jsou kapitola sama pro sebe.“
Gabriela se rozesmála. „S nimi přece žít nebudeš. A všimla sis, jak si je Aleš umí srovnat? Když si vzpomenu, jak přijeli s omluvou…“ znovu se pousmála.
Natálie zavrtěla hlavou. „Stejně nechápu, jak jste jim mohli odpustit po tom všem.“
„A k čemu by nám byla zášť?“ odpověděla klidně matka a uhladila vlečku šatů. „Nejsou nám cizí, brzy budeme rodina. Když se s námi budou chtít stýkat, budeme rádi. Když ne, svět se nezboří. Spojují nás vy dva.“
Natálie se nesměle usmála.
„Kdo si hýčká křivdu, tomu sžírá srdce,“ dodala Gabriela tiše. „Odpustit je jednodušší. Člověku se pak lépe dýchá. Důležité je, aby naše děti byly šťastné.“
Políbila dceru na tvář. „Já už půjdu. A ty si pospěš, ať tam Aleš úplně nezešílí nervozitou. Aby nám neutekl,“ zasmála se.
Natálie se zhluboka nadechla.
„Už jdu.“