„Tomu nerozumím,“ zamračila se matka. „Jak to, že nemáte peníze? Od kdy se něco takového děje?“
„No prostě nemáme,“ rozhodila Lucie Maláčová bezmocně rukama. „Byly – a najednou nejsou.“
„A kam se poděly, smím-li se zeptat?“
„Do bezedné jámy jménem život,“ odpověděla Lucie s lehkým úsměvem. „Sama přece víš, jaké jsou dnes ceny. Stačí pár nákupů a účet je pryč.“
„Co nakupujete tak přehnaně, že zvládnete utratit úplně všechno?“ vyptávala se Radka Benešová.
„Normální věci, mami,“ zdůraznila Lucie. „Neboj se, žádné vily ani luxusní auta si nepořizujeme.“
„O to víc mi to nejde do hlavy,“ začala Radka počítat na prstech. „Tomáš Vaněk přece vydělá šedesát tři tisíc sedm set korun měsíčně a ty dostáváš příspěvek dvacet jedna tisíc tři sta. Kam to mizí?“
Lucie jen nevěřícně zavrtěla hlavou. „To máš tedy přehled. Mám ti ještě předkládat účtenky, abych dokládala, za co naše rodina utrácí vlastní peníze?“ důrazně oddělila poslední dvě slova.
Radka si uvědomila, že zašla příliš daleko, a změnila tón. „Ale ne, holčičko, to jsem nechtěla,“ sklopila oči, aby se vyhnula dceřinu pohledu. „Víš přece, jak to teď mám složité. Počítala jsem jen s drobnou výpomocí.“
Lucii se z té přeslazené laskavosti zvedal žaludek. Podobné rozhovory vedly tolikrát, že by je nespočítala. A stejně tak bylo nemožné nasytit matčinu neustálou potřebu peněz.
„Nic nemáme,“ řekla stručně a dál to nerozváděla.
„Ale Tomáš dostane výplatu už brzy,“ pokračovala Radka s podlézavým úsměvem. „A pozítří ti přijde rodičovský příspěvek. Tak se zastavím, ano?“
„Ne.“
„Jak to myslíš – ne?“ zůstala matka zaskočená.
„Prostě ne. Žádné peníze.“
„Lucinko, co to vyvádíš?“
„Nevyvádím nic. Jen říkám realitu, která se ti nebude líbit – už od nás nic nedostaneš.“
Některé potíže udeří náhle a člověk si jejich příchodu všimne okamžitě. Jiné se plíží tiše, nenápadně, a než si uvědomíte, že existují, narostou do rozměrů laviny valící se ze svahu.
„Lucinko, co kdybychom vyrazili do kavárny?“ navrhl Tomáš jednou večer. „Vezmeme s sebou Matěje Králíka i malou Terezu Koutnou a dáme si pořádnou porci zmrzliny.“
„Terezka je na to ještě malá,“ pousmála se Lucie. „S kojencem nás tam ani nemusí pustit. A kdyby začala plakat, ostatní hosté by z toho nadšení nebyli.“
„Tak jí vezmeme něco z domu a půjdeme hned po otevření, když tam skoro nikdo nebude,“ snažil se ji přesvědčit.
Lucie uhnula pohledem. „Nevím… mám toho doma hodně.“
„Zase?“ v jeho hlase zaznělo zklamání.
Přikývla. „Sama nechápu, jak se to stalo…“
„Kolik?“
Chvíli váhala. „Pět tisíc.“
Tomáš si promnul ústa dlaní. „To není zrovna málo. Tak nikam nepůjdeme.“
„Promiň, Tomáši. Nedokázala jsem jí odmítnout,“ podívala se na něj provinile. „Je to přece máma…“
Ta věta v něm pokaždé vyvolala vlnu vzteku, kterou však pečlivě skrýval. Nechtěl Lucii ubližovat. Její city respektoval. Zato k tchyni v něm postupně klíčilo něco mnohem temnějšího.
Kdyby Radka Benešová byla protivná, zlá nebo vyloženě hašteřivá žena, dalo by se jeho podráždění snadno pochopit. Jenže navenek působila jako milá, optimistická a rozumná osoba, která si umí získat sympatie.
Tomáš Vaněk se k ní zpočátku choval s úctou a pochopením, jenže to se mělo časem začít měnit.