Zpočátku ji Tomáš bral takovou, jaká byla. Postupem času si však začal všímat drobností, které mu dříve unikaly, a jeho postoj se nenápadně posouval.
Radka Benešová si často postesklávala, že neměla možnost vystudovat, a proto celý život pracuje za almužnu. Kolik přesně vydělává, to ovšem nikdy konkrétně neřekla.
„To ani není výplata, spíš k pláči,“ povzdychla si pokaždé. „Nevím, jak z toho má člověk vyžít.“
Následoval dlouhý výčet útrap – málo jídla, málo spánku, věčné šetření na všem možném. Jen částka nikdy nezazněla.
Když se jí Lucie Maláčová opatrně zeptala na konkrétní sumu, odbývala ji mávnutím ruky: „Ale prosím tě, pár korun sem, pár korun tam… nestojí to za řeč.“
A právě s těmito nářky přicházely i prosby o pomoc. Nejdřív šlo o stokorunu, pak o dvě – a postupně se z toho stal téměř pravidelný rituál.
„Dneska je to opravdu těžké,“ bědovala Radka při další návštěvě. „V práci člověk dostane skoro nic, nájem zaplatím, léky koupím… a co si dát k jídlu, to už je hlavolam.“
„Mami, tak se u nás aspoň najez,“ nabídla jí Lucie bez váhání.
Radka nikdy neodmítla. Usedla ke stolu, s chutí se pustila do talíře a mezi sousty si neodpustila povzdech: „Ani si nepamatuju, kdy jsem si naposledy vařila polévku z pořádného masa. Tak dvakrát do měsíce si koupím kosti, víc si dovolit nemůžu. Vy se máte dobře, jíte poctivě.“
Lucii ta slova bodala u srdce. Otevřela mrazák, vytáhla balíček hovězího i celé kuře a podala je matce. „Vezmi si to domů.“
„Děkuju, holčičko,“ rozplývala se Radka. „Aspoň neumřu hlady. Udělám si vývar, to mi bude stačit. Zelenina je dneska drahá, a žaludek už v mém věku stejně moc nevydrží.“
„Mami, vždyť ti je teprve dvaapadesát,“ usmála se Lucie.
„Ale já se cítím, jako bych měla o dvacet víc. Celý život jsem dřela, jen abys měla všechno, co potřebuješ.“
Lucie otevřela peněženku a přisunula k ní několik bankovek. „Kup si i něco dalšího. Třeba rýži, těstoviny, zeleninu… ať máš z čeho vařit.“
Peníze zmizely ze stolu téměř okamžitě a Radka si přisunula talíř blíž, jako by tím stvrdila další malé vítězství.
Po každé takové návštěvě zůstával v Lucii tíživý pocit. Představa, že její vlastní matka sotva vychází s penězi a často hladoví, ji pronásledovala ještě dlouho. Ona sama s Tomášem sice nežili v přepychu, ale rozhodně nestrádali. Měli střechu nad hlavou, jídla dost a dvě zdravé děti.
Pomáhala tedy ze srdce. Jenže dvě až tři návštěvy týdně začaly být znát i na jejich rozpočtu. Zaráželo ji také, že Radka nikdy nepozvala rodinu k sobě.
„Proč k nám nikdy nepřijdeš?“ zeptala se jednou opatrně.
„Copak bych vás tahala do té své rozpadlé díry?“ rozhodila rukama Radka. „Dvacet let se tam nic neopravovalo. Všechno se sype. Na rekonstrukci nemám ani pomyšlení – to jsou dneska hrozné částky! Dožiju tam, jak to jde. Až jednou nebudu, uděláte si to podle sebe. Já si radši odpočinu tady u vás, v hezkém bytě.“
Lucie by jí ráda pomohla i s opravami, ale se dvěma malými dětmi sotva stíhala běžný chod domácnosti. Tomáš byl v práci od rána do večera.
Jednou večer, když si hrál s dětmi na koberci, nadhodila: „Nemohli bychom mamince aspoň trochu spravit byt? Nemusí to být nic velkého, jen vymalovat a dát to do pořádku.“
Tomáš se pousmál, aniž by přestal stavět kostky. „Znám tyhle začátky. Řekneš kosmetická úprava a skončí to generální rekonstrukcí. A na to teď opravdu nemáme.“
Pak se zvedl, nechal děti u rozestavěné věže a zamířil ke kuchyni, zatímco Lucie za ním sledovala s tichými obavami, které se jí začínaly usazovat hluboko pod kůží.