Jenže kolotoč výčitek a smíření se točil dál. Jedno nucené „promiň“ po telefonu všechno naoko zahladilo a vztah mezi Lucií a Radkou Benešovou se vždycky vrátil do starých kolejí. A pak stačila drobnost – nový televizor v obýváku – a přišla další sprška obvinění. Nato výlet s dětmi do aquaparku a znovu totéž. Peníze prý létají oknem, zatímco ona živoří. A pořád dokola.
Možná by se to opakovalo donekonečna, kdyby nepřišel okamžik, který všechno převrátil.
Tomáš jednoho večera rozrazil dveře bytu tak prudce, až to zadunělo. Lucie ho za osm let manželství takhle neviděla. Třásly se mu ruce, v očích měl vztek, ale hlas držel na uzdě, aby nevyděsil děti.
„Studenou vodu,“ procedil skrz zuby. „Hodně studenou.“
Než stačila cokoli říct, vzal sklenici a bez váhání si její obsah vylil na hlavu. Voda mu stékala po tváři i košili.
„Tomáši, co se stalo?“ vyhrkla Lucie vyděšeně.
Posadil se ke stolu, pěsti sevřené tak silně, až mu zbělely klouby. Když promluvil, zněl cize, jakoby z dálky.
„Tvoje máma pořád naříkala, že má byt na spadnutí. Tak jsem domluvil kamaráda, aby se na to podíval, spočítal, co by stálo dát to trochu do pořádku. Po práci jsme tam zajeli.“
Lucie si sedla naproti němu, ani nedýchala.
„Chvíli jsem si myslel, že jsme zazvonili u špatných dveří. Bezpečnostní dveře jak do banky. Otevřela nám paní lehce pod parou a zve nás dál, že se slaví. Prý ať jdeme, paní domu bude mít radost.“
Zmlkl a promnul si čelo.
„A?“ špitla Lucie.
„A uvnitř? Luxus. Rekonstrukce, o jaké si my můžeme nechat zdát. Spotřebiče jak z katalogu. Stůl plný jídla, jaké jsme neměli ani na svatbě. A víš, v čem měli červený kaviár? V míse, do které my dáváme bramborový salát.“
Lucii projel mráz po zádech. Srdce jí bušilo stejně divoce jako před chvílí Tomášovi.
„A tušíš, z čeho je to zaplacené?“ dodal tiše. „Tvoje maminka rozhodně nestrádá. Jen hraje chudinku. A jestli to takhle půjde dál, budeme šetřit my.“
O dva dny později se Radka Benešová objevila u nich doma, jako by se nic nestalo. Tomáše si tehdy v tom ruchu ani nevšimla – a on neměl chuť zůstávat.
Tentokrát ale přišla rovnou do útoku.
„Jak se opovažuješ odmítat vlastní matku?“ křičela na Lucii hned mezi dveřmi. „Máš povinnost se o mě postarat! To je tvoje zodpovědnost! Mám snad kvůli tobě hladovět, zatímco ty si tu žiješ s manželem a dětmi v přepychu?“
„Přestaň,“ ozvala se Lucie pevně, hlas ostrý jako nůž. „Nejsi u sebe doma. Jsi tady jako host. A jestli budeš pokračovat, zavolám policii. A klidně řeknu, že vyhrožuješ mým dětem.“
Radka zasyčela vztekem. „Tak takhle? Já ti obětovala celý život! Nic ti nechybělo, všechno jsi měla! A když já teď potřebuju pomoc, budeš mě strašit policií?“
Lucie se usmála, ale v jejím pohledu nebylo nic laskavého.
„Jestli jsi skutečně v nouzi, podej si žádost o výživné. Obrať se na soud. Pokud stát uzná, že máš nárok, budu platit přesně to, co mi uloží.“
Odmlčela se a pak dodala: „Ale dobrovolně už ani korunu. A prosím, nechoď sem. Nevyhodím tě ze schodů, ale přes práh tě nepustím.“
Z vedlejšího pokoje vyšel Tomáš a otevřel dveře dokořán.
„Tudy, paní Benešová,“ pronesl chladně. „A nezapomeňte si pantofle.“