— Vždyť si pořád na něco stěžuje. Chtěli jsme jí udělat radost. Je na všechno sama.
Lucie na něj nechápavě hleděla.
— Sama? A proč by potřebovala obří lednici, když žije jen ona?
Radek pokrčil rameny.
— Neptej se mě na důvody. Prostě po ní touží. Už jsem si něco odložil bokem, ale tvoje prémie by nám to výrazně usnadnila.
Ta slova ji zasáhla víc, než čekala.
— Takže ty mluvíš o tom, jak nemáme peníze, a přitom si tajně šetříš pro maminku? Za mými zády? Na úkor našich kluků? To si snad děláš legraci…
Chuť k jídlu ji přešla. Vidličku položila na talíř.
— Co je na tom špatného? Je to moje máma. Mám vůči ní povinnost.
— A vůči vlastním dětem žádnou nemáš? — odsekla.
— O děti se starám. Ve škole prospívají dobře.
Lucie nevěřícně zavrtěla hlavou.
— Radku, Matyáš i Tobiáš chodí teprve do školky.
— No a? — odsekl bez zájmu.
Docházely jí argumenty. Čekala hádku kvůli hypotéce, možná kvůli dovolené, ale ne tohle. Tak dlouho přemýšlela, jak mu vysvětlit, že si jejich rodina zaslouží aspoň kousek společného štěstí, a on místo toho přišel s dárkem pro Helenu Konečnou.
— Takže mi chceš říct — pronesla pomalu — že místo toho, abychom jeli s dětmi k moři, koupíme tvé matce lednici?
Radek se zatvářil, jako by to byla ta nejlogičtější volba na světě.
Lucie si zakryla obličej dlaněmi. Nemohla uvěřit, že to myslí vážně.
Následující dva týdny se o dovolené už vůbec nemluvilo. Radek se choval, jako by bylo dávno rozhodnuto a jakákoli další debata byla zbytečná.
Jednoho večera k ní přišel s mobilem v ruce.
— Podívej se, tahle varianta je dobrá. Dvě oddělené části, mrazák dole, pro mámu pohodlné. A ta barva se jí bude hodit do kuchyně.
Lucie jen letmo pohlédla na displej a beze slova se odvrátila.
— Svoji prémii na lednici pro Helenu Konečnou nedám, — řekla klidně, ale pevně. — Ty peníze jsou na léto. Pojedeme s kluky k moři.
Radek jako by ztuhl. Tvrdý výraz mu zůstal ve tváři.
— Takže takhle? Moje máma je ti ukradená?
— A já tobě ne? A naše děti? Už mám dost toho, že jsme u tebe vždycky až za ní.
Od té chvíle se jejich domov proměnil v bojiště. Radek zvolil tichou odvetu. Na každou její prosbu odpovídal stejně:
— Nejsou peníze. Kvůli tobě jsem si musel vzít úvěr na lednici.
— Radku, Matyáš potřebuje nové boty, staré jsou mu malé.
— Nemáme na to.
— Musíme zaplatit školku.
— Řekl jsem, že nejsou peníze.
— Tobiáš si roztrhl bundu, je potřeba ji dát spravit.
— To si vyřeš sama.
Lucie si kolikrát tak silně kousla do rtu, až ucítila krev, ale hrdost jí nedovolila znovu žádat. Přestala jezdit k tchyni a její telefonáty ignorovala. Takovou malost nečekala ani od Radka, ani od Heleny Konečné.
Naštěstí měla ještě jednu jistotu — malý pokoj na koleji, který už dávno pronajímala. Nájem pokrýval část hypotéky. Bez těchto peněz by Radek během její rodičovské klidně přestal splátky posílat.
Nejednou jí navrhoval, aby místnost prodala.
— K čemu ti je? Moc to nevynáší. Prodej to a budeme mít klid.
Vždycky odmítla. Věděla, že ten skromný pokojík je její pojistka, úniková cesta, malá pevnost, kterou jí nikdo nevezme. A čím dál častěji si uvědomovala, že kdyby neměla právě tenhle kousek jistoty, už by se z toho všeho dávno zbláznila.
A právě tehdy se jí v hlavě začal rodit plán, jak s létem a dovolenou naložit po svém.