Prsty přejela po displeji, několikrát klepla na obrazovku a pak bez zvýšení hlasu pronesla:
— Je to hotové. Návrh na rozvod jsem právě odeslala.
Radek Blažek ztuhl, jako by ho někdo polil studenou vodou.
— Ty ses dočista zbláznila?! — vybuchl. — Kvůli jedné lednici chceš rozbít rodinu?
Lucie Tkadlecová se na něj podívala přímo, bez náznaku pochybností.
— Nejde o žádnou lednici, Radku. Jde o to, jak se k rodině chováš. Ty si žiješ sám pro sebe. Já s kluky taky — jen bez tebe. Víš vůbec, co naše děti baví? Jak se jmenují jejich učitelky ve školce? Vlastně… proč se ptám. Tušíš aspoň, jaké číslo má jejich školka?
V místnosti bylo najednou ticho, těžké a dusivé, jako po bouřce. To léto k moři nejeli — prý nebyl čas, prý moc práce. Za tři měsíce už stáli na úřadě a úřední razítko definitivně ukončilo jejich manželství. Byt prodali a peníze si rozdělili napůl. Radek počítal každou korunu, hlídal každý detail a nepovolil ani o krok.
Lucie prodala, co se dalo, přidala své úspory a pořídila si menší dvoupokojový byt na okraji města. Zůstala jí sice část úvěru, ale proti hypotéce, kterou léta táhli společně, to byla téměř úleva.
Radek se přestěhoval zpátky k matce. Nová lednice se tam náramně hodila. Helena Konečná přivítala syna s otevřenou náručí — zase ho měla doma. Vařila mu jeho oblíbená jídla, hýčkala ho borščem, plněnými závitky i řízky s bramborovou kaší. Radek si připadal spokojený. Práce, domov u maminky, žádné starosti. Žádné děti, žádné hádky.
Lucie byla na námahu zvyklá. Její dny plynuly podobně jako dřív: zaměstnání, školka, nákupy, vaření, úklid. Jen porce byly menší — vařila už jen pro tři. A především: doma vládlo ticho. Nikdo po ní neházel uštěpačné poznámky, nikdo jí nesrážel sebevědomí.
Když chlapci večer usnuli, sedávala u okna s knihou v ruce. Vychutnávala si klid, který kdysi neznala. Její život jí znovu patřil.
Uplynul rok. Do města se vrátilo léto — horké, prašné, hlučné. Tentokrát ale bylo jiné.
Jakmile začaly prázdniny, Lucie sbalila kufry, vzala syny za ruce a bez dlouhého vysvětlování vyrazila k moři. Nemusela nikoho přesvědčovat ani se doprošovat. Prostě jela.
Cesta byla obyčejná: vlak s kovovou vůní vagónů, skleničky čaje v držácích, kluci příliš natěšení na to, aby usnuli. Každých pár minut se ptali:
— Mami, už tam budeme? Už je blízko moře?
A pak přišlo ráno. Slunce, slaný vzduch a nekonečná modrá hladina před nimi. Chlapci si nadšeně stáhli sandály a s výskotem vběhli do vody.
Lucie zůstala stát na břehu. Zhluboka se nadechla a nechala mořský vítr, aby jí pročechral vlasy. Zavřela oči a pocítila, jak se jí hrdlo svírá štěstím. Ano, nebylo to snadné. Ano, čekají ji další překážky. Ale právě teď měla to nejdůležitější — svobodu a dva šťastné kluky, kteří se smíchem skákali do vln.
Večer seděli na balkoně pronajatého pokoje, jedli meloun a smáli se. Synové se dohadovali, kdo se dřív naučí plavat, a Lucie je tiše poslouchala. V duchu si řekla: Zvládla jsem to.
Moře, o kterém tolik let jen snila, pro ni znamenalo nový začátek. Život, v němž si směr určuje sama — a ví, že jí to právo už nikdo nevezme.