„Terezo, netvař se, jako bych právě oznámil, že s námi bude večeřet příšera,“ pousmál se křečovitě Miroslav Malíř a znovu po ní nejistě střelil pohledem. „Barboře Řezníkové jsem už řekl, že jí ten byt přenecháš. Co jsem měl podle tebe dělat?“
Tereza Vaněková zůstala nehybně stát s hrnkem kávy v dlaních. Na okamžik měla pocit, že se přeslechla. Zvuky kuchyně jí náhle připadaly ohlušující a vůně kávy, kterou ještě před chvílí milovala, ji začala dusit.
„Zopakuj to,“ vydechla tiše a velmi opatrně položila šálek na linku.
Miroslav si nervózně pohrával s lemem rukávu a upíral oči do podlahy. „Barbora je v maléru. Manžel ji opustil, hypotéka ji drtí. Říkal jsem si, že ty přece vlastníš byt a my žijeme v mém dvoupokojovém…“ Zarazil se, když si všiml, jak jí ztvrdly rysy.
Dívala se na něj, jako by před ní stál cizí muž. V očích jí bouřila smršť, přesto zůstávala klidná. Zhluboka se nadechla, jako by se chystala skočit do ledové vody.
„Takže jsi rozhodl beze mě?“ zeptala se klidně, až to zabolelo. „Slíbil jsi sestře můj byt? Ten po dědovi? Ten, který jsem vlastníma rukama opravovala? Ten, který má být jednou zázemím pro studium naší dcery?“
Miroslav se zamračil a prsty začal poklepávat do stolu. „Nedělej z toho drama. Je to jen malá garsonka ve starém domě. Barbora je s dětmi skoro bez střechy nad hlavou.“
„A proč se to má řešit právě mým majetkem?“ sevřela pěsti tak silně, až se jí nehty zaryly do kůže. „Proč neprodáš svou čtyřkolku? Proč nejde do světa něco z toho, co patří tobě? Proč mám já zachraňovat tvou sestru pokaždé, když si znovu zkomplikuje život?“
Odvrátil zrak. „Je to moje sestra, Terezo. Jsme rodina. A ty jsi moje žena,“ pronesl, jako by tím bylo všechno vysvětleno, aniž tušil, jak hlubokou trhlinu tím mezi nimi právě otevřel.