Tereza na něj hleděla, jako by před ní stál někdo cizí. Pět let společného života – a najednou měla pocit, že toho muže vůbec nezná.
„Takže jsi něco slíbil a mně to jen oznamuješ jako hotovou věc?“ odstrčila hrnek stranou. „Víš co? Odjedu. Do svého bytu. Do toho, který rozdáváš, jako by ti patřil.“
Teď seděla u okna své malé garsonky a pozorovala oprýskanou fasádu domu naproti a staré hřiště s vybledlými houpačkami. Tady, v tomhle nenápadném prostoru, se cítila skutečně doma. Ne jako v prostorném, ale cizím bytě Miroslava Malíře.
Mobil jí co chvíli problikával. „Promluvíme si?“ „Přeháníš.“ „Šimon Modrý se staví a vysvětlí ti to.“ Displej zhasl, když ho vypnula. Vztek vyprchal a zůstala po něm jen prázdnota a podivná střízlivost. Co pro něj vlastně byla? Součást vybavení?
Asi po hodině se ozval zvonek. Tušila, kdo stojí za dveřmi. Uhladila si vlasy a otevřela.
Na prahu stála Barbora Řezníková – unavená, s oprýskaným lakem na nehtech. Za ní se krčily dvě děti, chlapec a holčička.
„Terezo, musíme si promluvit,“ pronesla a bez vyzvání vstoupila dovnitř.
„Jen pojď dál,“ odpověděla Tereza s chladným úsměvem. „Udělej si pohodlí.“
Barbora si byt přeměřila pohledem. „Není to špatné. Záclony jsou sice dávno za zenitem, ale to se spraví. Něco tu opravíme.“
„Zadrž,“ zkřížila Tereza ruce na prsou. „Tady se nebude měnit vůbec nic. Tenhle byt je můj.“
„Mirek říkal, že nám pomůžete. Mám děti, Terezo. Nemáme kam jít.“
„A proč by to mělo být na mně?“ odpověděla klidně, i když ji to stálo úsilí. „Mrzí mě, co se ti děje, ale není to moje povinnost.“
„Jsme rodina!“ vykřikla Barbora zoufale. „Jsi přece manželka mého bratra. Vám nic nechybí, máte všechno!“