Děti se k sobě přitiskly, jako by hledaly ochranu jedna u druhé. Tereza Vaněková na ně pohlédla a pak zvedla oči k Barboře Řezníkové.
„Takže se mám vzdát vlastního domova jen proto, že ty jsi o všechno přišla?“ pronesla tiše, ale pevně. „Nejá jsem si brala tvého muže. Nejá jsem si nabrala půjčky.“
„Víš co? Nech si to!“ vyštěkla Barbora, popadla děti za ruce a vyřítila se na chodbu. Dveře za ní prudce práskly.
Tereza zůstala stát, pak pomalu dosedla na židli. Do hrudi se jí vkrádal ledový pocit. Police, květiny na parapetu i obyčejné hrnky na lince náhle působily nečekaně skutečně. A zároveň křehce, jako by se to všechno mohlo během okamžiku rozpadnout.
Když se později ozvalo další zaklepání, poznala podle kroku, že je to Miroslav Malíř. S otevřením nespěchala.
„Terezo, prosím, otevři,“ ozval se z druhé strany unavený hlas. „Musíme si promluvit.“
Nakonec odemkla. Prošel rovnou do kuchyně a rozhlížel se kolem, jako by tu byl cizí.
„Dáš si čaj?“ zeptala se automaticky.
„Jo,“ přikývl a posadil se ke stolu.
Dokud voda nevařila, vládlo mezi nimi ticho. Pak si odkašlal. „Pochopila jsi to špatně. Nechtěl jsem na tebe tlačit. Myslel jsem, že si o tom sedneme a v klidu si to vyříkáme.“
„Jenže jí už jsi něco slíbil,“ připomněla mu Tereza.
Pokrčil rameny. „Byla to chvíle. Barbora je ve stresu. Znáš ji, jedná zkratkovitě.“
„Znám. A taky vím, že ji pokaždé taháš z průšvihu. Jednou dluhy, podruhé rekonstrukce. A teď má přijít řada na můj byt.“
„Je to moje sestra,“ zopakoval tvrdohlavě.
Tereza se na něj zadívala. „A já jsem pro tebe kdo? Co vlastně znamenám?“
Odvrátil pohled. „Jsi moje žena.“
„Takže můžeš rozhodovat místo mě?“ přikývla pomalu. „Moje plány i majetek jsou nepodstatné pokaždé, když má Barbora další krizi?“
Uhodil dlaní do stolu. „Děláš z obyčejného bytu drama!“
„Z ‚obyčejného‘ bytu?“ pousmála se trpce Tereza a v očích se jí zalesklo něco, co Miroslav ještě nikdy neviděl.