Téhle jistoty se držela jako tonoucí kruhu. Čím dál častěji si Lucie Tkadlecová uvědomovala, že nebýt toho malého pokoje na koleji, který jí zůstal jako záloha, už by se pod tíhou všeho dávno sesypala.
A právě tehdy v ní začal uzrávat nápad, jak naložit s létem.
Vytočila číslo své sestřenice.
— Gabrielo Brňáková, prosím tě, plánujete s Dušanem Růžičkou a Natálií Kovářovou nějakou dovolenou?
— Uvažovali jsme o moři, pokud se nám podaří něco našetřit. Proč?
— Co kdybychom jeli společně? Vzaly bychom si pokoje vedle sebe. Děti by si vyhrály a my bychom si aspoň trochu oddechly. Sama to s kluky nezvládnu.
— Sama? A Radek Blažek?
Lucie se krátce zasmála, ale bez veselí.
— Ten nikam nepojede. Koupil mamince lednici a teď splácí, co může. Dluhy mu sahají až po uši.
— Vážně? No teda… — podivila se Gabriela. — Dobře, tak pojedeme spolu. Ale nebude mu vadit, že vyrazíte bez něj?
— Ať si říká, co chce. Stejně všechno táhnu sama. On vedle nás jen bydlí, jako podnájemník. Hlavně si hlídá svoje peníze, jako bych mu je chtěla ukrást.
Domluvily se rychle. Lucie ještě ten týden koupila jízdenky na vlak — zpáteční pro sebe i oba chlapce. Říkala si, že po těch nekonečných dnech plných práce, vaření, praní a uklízení si zaslouží aspoň pár dní, kdy nebude jen sloužit.
Radek mezitím žil v přesvědčení, že koná správně. Splácel úvěr na lednici a posílal polovinu hypotéky. Finanční starosti byl ochoten dělit napůl, ale domácnost považoval výhradně za její teritorium. Nikdy ho nezajímalo, kde Lucie vezme peníze na zbytek výdajů. Svoji část měl uhrazenou — a tím pro něj věc končila.
Lucie po práci spěchala do školky, pak do obchodu, doma vařila večeři, prala prádlo, uklízela rozházené hračky. Radek si po příchodu lehl na gauč a „odpočíval po náročném dni“.
— Jsi máma, tak se starej — opakoval jí často. — Děti jsou tvoje starost.
Jednoho odpoledne, když se vracela z práce se dvěma plnými taškami a kluci šli za ní, ji už ve dveřích zarazilo nezvyklé ticho. Byt byl podivně napjatý.
Vešla do pokoje a u stolu uviděla Radka s otevřeným notebookem. Obličej měl rudý vzteky, oči podlité krví.
— Tak co, cestovatelko? — procedil mezi zuby. — Jízdenky už jsou koupené? K moři, že? Tři kusy, jestli se nepletu? — prudce zaklapl víko počítače. — Já tu splácím půjčky, všechno táhnu, a ty rozhazuješ peníze za výlety?!
Lucie položila tašky na zem.
— Nejde o žádné rozhazování. Je to dovolená pro děti… a trochu odpočinku pro mě. Chci, aby viděly moře.
— Beze mě?! — vyskočil tak prudce, až židle zaskřípala. — A co otec? Na toho jsi zapomněla?
Kluci na chodbě ztichli a přitiskli se k sobě. Lucie se Radkovi podívala přímo do očí. V tu chvíli věděla, že její rozhodnutí bylo správné.
Radek málem převrhl židli.
— Sbal si věci a vypadni! Táhni si, kam chceš! — zařval tak hlasitě, že si chlapci zakryli uši.
Lucie ani nemrkla. Vzala nákup a odnesla ho do kuchyně. Když se vrátila, její hlas byl klidný a chladný.
— Tenhle byt patří i mně. Nikam nepůjdu.
Radek po pokoji pobíhal jako smyslů zbavený. Jednou si zoufale prohrábl vlasy, pak udeřil pěstí do zdi. Vztek z něj sálal v horkých vlnách. Lucie však cítila zvláštní klid a pevnost, jakou dlouho nepoznala.
Pomalu sáhla do kabelky a vytáhla z ní svůj telefon.