— Ten balkon je zase v příšerném stavu! — hlas Patrika Dlouhého rozťal ticho bytu jako nůž. — Děláš ty doma vůbec něco, nebo jen civíš do mobilu?
Veronika Čermáková stála u okna a oběma rukama svírala hrnek s už téměř studenou kávou. Venku se míhaly světla večerního města, zatímco uvnitř cítila jen známé prázdno. Neodpověděla. Jen pevněji stiskla porcelán, až jí zbělely klouby.
— Mluvím s tebou! — pokračoval Patrik, když kolem ní prošel k lednici. — Máma zítra přijede a tady to vypadá jak po výbuchu.
Samozřejmě. Tchyně.
Květoslava Králová vstupovala do jejich bytu pokaždé s výrazem generála kontrolujícího kasárna. Kontrolovala prach na poličkách, otevírala skříně, přejížděla prstem po kuchyňské lince. Stačil jediný neumytý talíř ve dřezu a už se jí stáhly rty do tenké čárky. A Patrik? Ten jí vždy bez zaváhání přikyvoval.
— Balkon jsem uklidila v sobotu, — pronesla Veronika tiše, aniž by se otočila.
— Opravdu? — ušklíbl se. — Tak skoč ještě do obchodu. Máma chce čerstvé ovoce. Vezmi mango, granátová jablka… však víš, co jí chutná.
Odložila hrnek na parapet. Ruce se jí chvěly, ale ne vztekem. Spíš vědomím, které jí od včerejška pulzovalo v hlavě. Včera ráno odcházela z notářské kanceláře jako jiný člověk. Složka s dokumenty teď ležela v tajné kapse kabelky. Byt, pořízený kdysi z dědictví po babičce, byl oficiálně přepsán jen na ni. Právně patřil výhradně jí.
Patrik o tom neměl tušení.
— Teď? — otočila se k němu. — Je skoro devět.
— A? Do deseti mají otevřeno. Je snad takový problém udělat něco pro mou matku?
Pro jeho matku. Vždycky šlo o jeho matku. Před třemi lety to byla právě Květoslava Králová, kdo jim „vybral“ tento byt. Sama rozhodla o dispozici při rekonstrukci, schválila barvy stěn, vybrala tapety. „Veronika nemá vkus,“ prohlásila tehdy a Patrik jen souhlasně přikývl. Veronika mlčela. Jako obvykle.
— Dobře, dojdu tam, — řekla stručně a odpojila telefon z nabíječky.
V předsíni si oblékla kabát a v zrcadle zachytila vlastní odraz. Dvaatřicet let. A přesto působila o deset starší. Tmavé kruhy pod očima, vlasy stažené do ledabylého uzlu, tvář bez špetky líčidel. Kdy se z ní stala tak nenápadná žena, kterou nikdo nevnímá?
Supermarket ji přivítal ostrým světlem a vtíravou hudbou. Pomalu projížděla uličkami a do košíku ukládala vybrané kusy. Čtyři dokonale zralá manga. Tři těžká granátová jablka. Hrozny bez pecek, kiwi, pomeranče. Květoslava měla ráda pestrý výběr.
U pokladny před ní stáli dva mladí lidé, zřejmě pár. Smáli se, on ji objímal kolem pasu a cosi jí šeptal do vlasů. Dívka se chichotala a lehce ho odstrkovala. Veronika odvrátila pohled. Kdy ji Patrik naposledy objal jen tak? Bez důvodu? Před rokem? Nebo ještě dřív?
— Tři tisíce dvě stě korun, — oznámila pokladní.
Zaplatila kartou. Svou kartou. Tou, na kterou jí chodila výplata z designového studia. Z práce, o níž Patrik kdysi prohlásil: „To není skutečné zaměstnání, jen si tam kreslíš obrázky.“
Venku ji ovanul ostrý únorový vítr. Tašky s ovocem ji táhly za ruce. Na okamžik se zastavila na chodníku a přála si nevracet se. Neslyšet tchyniny poznámky o jejím vaření, úklidu, vzhledu. Neposlouchat Patrikovo souhlasné hm… a přikyvování.
Telefon v kapse zavibroval.
„Kde jsi? Máma už vyjela, za hodinu je tam. Pohni se.“
Pohni se. Rychleji. Vždycky rychleji. Rychle uklidit, rychle uvařit, rychle splnit. Byla snad služka?
Ne. Nebyla.
Byla majitelkou toho bytu.
Vyťukala číslo Renaty Starýové.
— Veru? — ozval se překvapený hlas. — Děje se něco? Je pozdě.
— Můžeš pro mě přijet k supermarketu na Sadové?
— Teď hned? Co se stalo?
— Vysvětlím ti to potom. Jen… potřebuju někam zmizet. A ty tašky s ovocem taky.
O dvacet minut později už seděla na místě spolujezdce v Renatině autě. Nákup ležel na zadním sedadle.
— Tak povídej, — pobídla ji kamarádka, když se zařadila do proudu aut na hlavní třídě.
— Pamatuješ, jak jsem mluvila o přepisu bytu?
— Jasně, včera jsi byla u notáře.
— Je hotovo. Byt je psaný jen na mě. Patrik o tom vůbec neví.
Renata tiše hvízdla.
— A co s tím chceš dělat?
Veronika se zadívala před sebe na ubíhající světla.
— Zatím nevím. Jen vím, že dnes přijíždí jeho matka… a já už to prostě nezvládnu. Nedokážu zase stát v koutě a snášet její jedovaté poznámky ani jeho lhostejnost. Už nechci hrát roli dokonalé snachy.
Renata pevně sevřela volant.
— Tak jedeš ke mně. Dáš si sprchu, vyspíš se a ráno to vyřešíme. A ty mezitím konečně začneš přemýšlet, co chceš dál.