Renata jí ještě v autě připomněla, že si potřebuje odpočinout a srovnat myšlenky, jinak se z toho zhroutí. A ta taška s ovocem? Tu klidně zavezou do azylového domu pro bezdomovce, je hned za rohem. Teď je důležitější, aby se Veronika nadechla.
Mobil jí však nedopřál klid. Displej se rozsvěcel každých pár vteřin. Patrik. Znovu Patrik. A pak cizí číslo – nejspíš jeho matka. Hovor odmítla a telefon přepnula do tichého režimu.
„Víš,“ pronesla tiše, zatímco sledovala ubíhající světla města za oknem, „dvaatřicet let jsem se snažila být taková, jakou mě chtěli mít. Hodná dcera. Spolehlivá manželka. Bezproblémová snacha. Vždycky jsem se přizpůsobila. A teď…“
„Teď máš konečně něco v rukávu,“ doplnila ji Renata významně.
Byt. Ten samý byt, kterým proti ní celé roky argumentovali. Kvůli němu jí Patrik i Květoslava Králová neustále naznačovali, že by měla být vděčná. Jenže pravda byla jiná. Ten prostor byl od začátku její. A jen ona rozhodne, kdo v něm zůstane.
Renatin byt voněl čerstvě namletou kávou a sladkým těstem. Veronika seděla na gauči zabalená do deky a zírala do mobilu. Třicet sedm zmeškaných hovorů. Dvanáct zpráv.
„Neotvírej to,“ poradila Renata, když před ni postavila hrnek. „Zbytečně se vytočíš.“
Jenže zvědavost zvítězila. Nejprve psal Patrik: „Kde jsi?“ „To si děláš legraci?“ „Máma už je tady.“ Pak zprávy nabraly tvrdší tón: „Tohle si vyříkáme.“ A poslední věta byla stručná a chladná: „Promluvíme si zítra.“
Pod tím čekala zpráva od Květoslavy Králové. Veronika ji otevřela a přejel jí mráz po zádech.
„Veroniko Čermáková, píše vám Květoslava Králová. Netuším, co si myslíte, že si můžete dovolit, ale vaše chování je nepřijatelné. Nikdy jsem nebyla přesvědčená, že jste pro mého syna vhodná. Zítra vás očekávám doma v deset hodin. Čeká nás vážný rozhovor.“
„Ona mi píše,“ zašeptala Veronika. „Kde vzala moje číslo?“
„Od Patrika, kdo jiný?“ pokrčila rameny Renata a přisedla si blíž. „Možná je načase přestat ustupovat. Řekni jim, jak to skutečně je. Že byt patří tobě.“
Veronika sklopila oči. „Mám strach. Květoslava… ona si nic nenechá líbit. A umí se mstít. Pamatuješ na tu jejich sousedku, co si stěžovala na hluk?“
„Tu, co se nakonec odstěhovala?“
„Přesně. Květoslava na ni podala několik stížností, obvinila ji z černé přestavby, nechala tam poslat jednu kontrolu za druhou. Ta žena to nevydržela a prodala byt hluboko pod cenou.“
Renata tiše hvízdla. „Tak to je jiná liga.“
Spát šla Veronika až dlouho po půlnoci. Když konečně usnula, budily ji neklidné sny. Několikrát se s trhnutím probudila a kontrolovala telefon. Žádné nové zprávy. A právě to ticho ji znervózňovalo ještě víc než výhrůžky.
Ráno Renata odešla do práce a nechala jí klíče na stole.
„Zůstaň tu, jak dlouho potřebuješ,“ objala ji na rozloučenou.
Veronika si dala sprchu a uvařila čaj, ale myšlenky jí utíkaly. Nedokázala si sestavit plán. V půl jedenácté se ozval telefon.
„Kde jsi?“ Patrikův hlas byl ledový.
„U kamarádky.“
„Okamžitě přijeď domů.“
„Patriku, já…“
„Nezlehčuj to. Máma čeká. A já taky.“
Hovor skončil. Zírala na zhasnutý displej a cítila, jak jí srdce buší až v krku. Tohle se musí uzavřít. Dnes.
Když odemkla dveře bytu, uvítalo ji tíživé ticho. Sundala kabát a vešla do obývacího pokoje. Patrik seděl na pohovce, Květoslava Králová v křesle naproti.
„Posaďte se, Veroniko. Máme si o čem promluvit,“ vyzvala ji stroze.
Zůstala stát. „Nepřijde mi, že je nutné z toho dělat takové drama.“
„Drama?“ Květoslava se naklonila dopředu. „Zmizíte přes noc, ignorujete manželovy telefonáty, zrušíte rodinné setkání – a vy mluvíte o dramatu?“
„Byla jsem vyčerpaná.“
„Vyčerpaná?“ zopakovala posměšně. „Z čeho asi? Z pohodlí, které vám můj syn poskytuje? Z toho, že tvrdě pracuje, aby vás zabezpečil?“
Veronika se obrátila k Patrikovi. „Řekni jí, že byt byl koupen z mých peněz. Z dědictví po babičce.“
Než stačil odpovědět, Květoslava jí skočila do řeči. „V manželství je všechno společné.“
„Ne všechno,“ namítla Veronika a sevřela ruce. „Nemovitost je psaná výhradně na mě. Včera jsem nechala upravit dokumenty tak, aby o tom nebylo pochyb.“
V místnosti se rozhostilo ticho. Patrik pomalu vstal.
„Co jsi to právě řekla?“
„Že ten byt patří jen mně. Měla jsem na to plné právo.“
Květoslavě ztuhl výraz. Zvedla se z křesla a udělala několik kroků směrem k ní. Veronika instinktivně couvla, zatímco napjaté ticho houstlo a bylo jasné, že tohle je teprve začátek skutečného střetu.