„Je ostuda, aby tak zámožný člověk daroval vlastní sestře nějakou pitomost místo pořádných peněz!“ ozývalo se pobouřeně mezi příbuznými během výroční oslavy.
„S tvými možnostmi je opravdu trapné přinést sestře takovou hloupost a ne dát slušnou finanční částku!“ zazněl sálem pronikavý hlas Blanky Marekové. Přehlušil hudbu i šum rozhovorů a přinutil i nejveselejší hosty zmlknout.
Tereza Míkaová stála uprostřed banketního sálu s pečlivě zabalenou krabicí v rukou a cítila, jak jí horko stoupá do tváří. Asi třicet párů očí se na ni upíralo s napětím, očekávaly reakci. Její sestra mezitím teatrálně mávala právě rozbalenou, kýčovitě zdobenou konvicí v modrobílém stylu.
„To si ze mě děláš legraci? Po všem, co jsem pro tebe udělala?“ pokračovala Blanka ostře.
Tereza mlčela. V hrudi se jí mísil stud s narůstajícím hněvem. Jak se mohlo stát, že ji někdo, koho považovala za blízkého člověka, takhle veřejně poníží?
Přitom ještě před pěti lety bylo všechno jinak. Vzpomněla si na den, kdy přivedla Pavla Koláře představit rodině. Pocházel z obyčejné dělnické rodiny, byl čestný a spolehlivý, ale neměl známosti ani tučné konto. Její matka, Ladislava Králová, sotva skrývala zklamání. Při každé příležitosti zmiňovala syna své známé – úspěšného manažera se dvěma byty.
„Terezo, jsi přece rozumná holka,“ brávala ji stranou při rodinných setkáních. „Proč si dobrovolně vybíráš takovou nejistotu? Podívej se na Blanku – jakého muže si našla. Lukáš Smutný jezdí Lexusem.“
Blanka se navíc nestyděla Pavla zesměšňovat přímo před ním.
„Tak co, Pavle, kdy si pořídíš auto? Nebo budete jezdit tramvají jako studenti?“ pronášela s povýšeným úsměvem.
Svatba byla skromná, jen nejbližší rodina v malé restauraci. Ladislava Králová proseděla večer s kamenným výrazem. Blanka s Lukášem po formálních gratulacích rychle odešli s výmluvou na neodkladné povinnosti.
Mladí začínali od nuly. Zdědili po Pavlově babičce malý jednopokojový byt na okraji Brna, který nutně potřeboval rekonstrukci. Tapety se odlupovaly, podlaha vrzala při každém kroku a z kohoutku tekla rezavá voda. Tereza si vybavila, jak spolu dlouho do noci lepili nové tapety a smáli se vlastní nešikovnosti.
„Pamatuješ, že nám máma slibovala dvoupokojový byt?“ zeptala se jednou, když počítala poslední bankovky do výplaty.
„Na to zapomeň,“ objal ji Pavel pevně. „Zvládneme to sami.“
A tak se i stalo. Ze slibu zůstala jen prázdná slova. Ladislava byt dál pronajímala „slušným lidem“ a tvrdila, že mladí mají času dost.
Nejtěžší přišel třetí rok manželství. Firma, kde Pavel pracoval, náhle zkrachovala. Tři měsíce bez příjmu, zatímco splátky úvěru na opravy běžely dál. Tereza sebrala odvahu a zavolala matce.
„Mami, jsme teď v těžké situaci. Mohla bys nám na čas půjčit nějaké peníze? Vrátíme ti je hned, jak si Pavel najde práci.“
V telefonu se ozvalo chladné povzdechnutí.
„Říkala jsem ti přece, měla sis vzít normálního chlapa, ne—“