Blanka Mareková držela v rukou konvici z čajového servisu, sotva se na ni podívala, a její tvář ztuhla.
„Co to má znamenat?“ obrátila se hlasitě k hostům, jako by očekávala jejich podporu. „Čajová souprava? To si děláš legraci?“
Hudba utichla a v sále by bylo slyšet spadnout špendlík. Tereza Míkaová cítila, jak jí horko stoupá do tváří.
„Blanko, je to ruční práce, tradiční dekor…“ snažila se vysvětlit.
„Při tom, kolik si můžete dovolit, je ostuda dát vlastní sestře takovou hloupost místo pořádných peněz!“ skočila jí do řeči Blanka. „Všichni přece vědí, kolik Pavel vydělává na severu. Padesát tisíc korun by vás nezruinovalo!“
Ladislava Králová se okamžitě postavila na stranu starší dcery. „Blanka má pravdu. Po všem, co jsme pro vás udělali… Už jsi zapomněla, jak jsme vám pomáhali, když jste byli na dně?“
„Pomáhali?“ zopakovala tiše Tereza a v hrudi jí začal vřít vztek. „Myslíš ty pytle starého harampádí, které jsem nakonec vyhodila?“
„Jak se opovažuješ!“ vykřikla Blanka. „Byly to kvalitní věci! Bez nás byste sotva vyžili! A teď jste si zvykli na pohodlí a děláte ze sebe něco víc!“
Do hovoru se vmísila i Amálie Pavlíčeková, sestra Ladislavy. „A nedává ti Pavel všechny peníze? Muži, když začnou vydělávat, umějí být lakomí.“
„Kdepak, ona je jen nevděčná!“ odsekla Blanka. „Vždycky si jela po svém!“
Tereza stála uprostřed místnosti a cítila na sobě desítky zkoumavých, odsuzujících pohledů. A právě tehdy jí to došlo s krystalickou jasností — nejde o ni, o její přítomnost ani o vztahy. Zajímá je pouze to, kolik peněz má teď její rodina k dispozici.
Uvnitř se v ní cosi zlomilo. Roky snahy, kdy se pokoušela získat jejich uznání a trochu obyčejného přijetí, se najednou rozplynuly jako pára. Narovnala se a podívala se Blance přímo do očí.
„Víš co, Blanko? Byla jsem hloupá,“ pronesla klidně, až překvapivě chladně. „Hloupá, že jsem si myslela, že má smysl držet kontakt s lidmi, kterým jde jen o moje peníze.“
„To snad—“ nadechla se Blanka, ale Tereza ji zastavila zdviženou rukou.
„Nech mě domluvit. Mluvíš o pomoci? Tři pytle věcí, které by si nevzali ani bezdomovci — to byla ta slavná pomoc? Mami, slíbila jsi nám byt. Místo toho jsi ho dál pronajímala cizím, zatímco my jsme se s Pavlem tísnili v jedné malé místnosti. To bylo pro naše dobro?“
Ladislava zrudla. „Chtěla jsem, abyste se naučili postavit na vlastní nohy!“
„Ne,“ zavrtěla hlavou Tereza. „Chtěla jsi mít jistý příjem. Stejně jako dnes. Když jsme neměli nic, smáli jste se Pavlovi do očí, ponižovali jste ho při každé příležitosti. A teď, když se mu daří, najednou si vzpomínáte na rodinné pouto.“
„Vždycky jsme pro tebe chtěli to nejlepší!“ ohradil se Lukáš Smutný.
Tereza se k němu otočila. „Opravdu? A pamatuješ si, jak jsi Pavla nazval neschopou? Jak jsi tvrdil, že jsem svůj život zahodila kvůli chudákovi bez budoucnosti?“
Mezi hosty to zašumělo. Někdo už držel telefon připravený natáčet — oslavu kulatin vystřídalo drama hodné bulváru.
Tereza přejela pohledem po příbuzných, po jejich napjatých tvářích. „Víte co?“ řekla tiše, ale zřetelně. „Děkuju vám. Upřímně. Děkuju vám za lekci.“