„— Mám dost vlastních starostí!“ ozvalo se z telefonu podrážděně. „Zkus se obrátit na Blanku, třeba vám pomůže.“
Blanka Mareková skutečně „pomohla“. O pár dní později přivezla tři objemné pytle věcí, které prý zůstaly po její tchyni.
„Tady to máte,“ prohlásila s hranou velkorysostí. „U nás to jen překáží. Jsou tam i nějaké hrnce a talíře. Sice trochu oprýskané, ale vám to snad poslouží.“
Tereza Míkaová si dobře pamatovala, jak ty věci doma třídila. Ze zaprášených svetrů byl cítit zatuchlý pach, látka byla samý žmolek. Talíře měly praskliny, pánev byla pokrytá rzí. Většina skončila v popelnici. Přesto Blance poděkovala. Hrdost jí nedovolila dát najevo, jak moc ji to ponížilo.
Navzdory těžkému období drželi s Pavlem Kolářem při sobě. Pavel bral, co se naskytlo — vykládal zboží ve skladu, rozvážel lidi po večerech, opravoval byty. Tereza přijímala překlady i drobné administrativní práce z domova. Večer co večer sedávali vyčerpaní na staré pohovce, ruce propletené, a představovali si, že jednou bude líp.
„Uvidíš, zvládneme to,“ šeptal Pavel a tiskl jí rty do vlasů. „Jednou budeme mít všechno, co potřebujeme.“
Zlom přišel nečekaně. Jeden z Pavlových známých mu nabídl práci na severu republiky v turnusovém režimu. Dřina, odloučení, drsné podmínky — ale výdělek několikanásobně převyšoval to, co by dostal v Brně. Tereza se té myšlence bránila. Dva měsíce bez něj jí připadaly nekonečné.
„Terko, je to naše šance,“ přesvědčoval ji. „Vydržíme to rok, dva… a budeme žít normálně.“
První odloučení bylo pro oba bolestivé. Tereza usínala v tichém bytě sama, Pavel volal po směnách unavený, ale s jiskrou naděje v hlase. Práce ho sice vyčerpávala, ale kolektiv byl dobrý a budoucnost slibná. Když se po prvním turnusu vrátil a na účet dorazila výplata, seděli vedle sebe a nevěřícně zírali na zůstatek.
„Teď se to změní,“ vydechl Pavel a objal ji.
A skutečně — postupně se nadechli k lepšímu životu. Doplatili úvěr, vytvořili si finanční rezervu a začali spořit na větší byt. Tereza si všimla, že se mění i chování příbuzných. Ladislava Králová volala častěji než dřív.
„Terezko, jak se máte? Pavel se k tobě chová hezky? Posílá dost peněz?“ vyzvídala s předstíranou starostlivostí.
Také Blanka si náhle vzpomněla, že má sestru. Začala je zvát na nedělní obědy.
„Přijďte k nám, posedíme v rodinném kruhu. Kdy se Pavel vrací z turnusu?“ ptala se s až nápadným zájmem.
Na jedné takové návštěvě se její manžel Lukáš Smutný po několika sklenkách rozpovídal víc, než bylo vhodné.
„Pavel je chytrý, že jde na sever,“ poznamenal uznale. „Tam jsou teď peníze. Už určitě vybíráte nový byt, co?“
Tereza odpověděla neurčitě. Cítila, jak kolem nich opatrně krouží otázky, jejichž skutečným cílem je zjistit, kolik si vlastně vydělají.
Když se blížily Blančiny čtyřicáté narozeniny, rozhodla se oslavit je ve velkém stylu. Restaurace v centru Brna, tři desítky hostů, moderátor i živá hudba. Tereza vybírala dárek dlouho. Obálka s penězi jí připadala chladná a neosobní. Nakonec zvolila ručně malovaný čajový servis a luxusní kosmetiku — věci, o kterých věděla, že je Blanka má ráda.
Předávání dárků probíhalo téměř jako malé představení. Hosté nosili obálky, někdo přinesl šperk. Když přišla řada na Terezu, s úsměvem podala pečlivě zabalené krabice.
Blanka Mareková rozvázala stuhu a otevřela první balíček — a její výraz se v tu chvíli náhle změnil.