„Byt jsem nechal přepsat na Iveta Tesařovou,“ oznámil Radek Kovář klidně a podal Kateřině Kratochvílové sklenku šampaňského. „Tak je to jistější. Člověk nikdy netuší, co se může stát.“
Sklenice zůstala viset v prostoru mezi nimi. Kateřina měla pocit, jako by jí z těla náhle vyprchala všechna krev. Zvuky restaurace se rozplynuly do tlumeného šumu, svět za okny potemněl spolu s dohasínajícím letním večerem. Právě tady slavili společnou rozlučku se svobodou – netradiční nápad, na kterém Radek trval. Zítra si měli říct své ano.
„Promiň… asi ti nerozumím,“ položila nedotčenou sklenku zpět na stůl. „Ten byt, který jsme vybírali spolu, je teď napsaný na Ivetu?“
„Samozřejmě,“ pokrčil rameny, jako by šlo o drobnost typu výměny koberce. „Je to jen administrativní krok. Vždyť jsme spolu teprve rok a půl. A peníze na něj pocházely z prodeje domu po rodičích, který jsme s Ivetou zdědili. Prakticky jí polovina stejně náleží.“
Kateřina se na něj zadívala, jako by před sebou měla cizího muže. To byl ten samý člověk, s nímž vybírala obklady do koupelny, hádala se o odstín kuchyňské linky a plánovala, kam jednou postaví dětskou postýlku? A teď, den před svatbou, jí bez mrknutí oka sděluje, že jejich budoucí domov patří jeho sestře?
„Ale vždyť jsme se dohodli…“ Hlas se jí zadrhl. „Sám jsi říkal, že po svatbě bude byt napsaný na nás oba. Dala jsem do rekonstrukce všechny své úspory.“
„Katko, prosím tě, nedělej z toho scénu,“ dotkl se lehce její ruky. „Je úplně jedno, čí jméno je na papíře. Budeme tam bydlet spolu. Takhle mám aspoň určitou pojistku. Vždyť víš, kolik manželství dnes končí rozvodem.“
Pojistku. Proti ní.
V útulné restauraci, kde jejich přátelé hlučně připíjeli na poslední večer svobody, se jí najednou špatně dýchalo.
„Ty to myslíš vážně?“ zeptala se tiše, stále s nadějí, že jde o nevkusný žert. „Den před svatbou mi oznámíš, že mi natolik nevěříš, že jsi byt převedl na sestru?“
„To nemá s důvěrou nic společného,“ ohradil se podrážděně. „Je to čistě pragmatické rozhodnutí. Iveta by mi nikdy nic nevzala, je to moje rodina. Manželky ale… sama víš, jak to někdy chodí.“
„Jaké manželky?“ zvýšila hlas, až se několik hostů od vedlejšího stolu otočilo jejich směrem. „Mluvíš o mně?“
„Mluvím obecně,“ zasyčel tišeji. „Prosím tě, nevyvolávej tu scénu. Zítra máme svatbu. Hosté jsou pozvaní, všechno zaplacené.“
„A kdy ses mi to chystal říct?“ opáčila už klidněji, ale každé slovo řezalo jako nůž. „Po obřadu? Až budeme řešit děti? Nebo až spolu zestárneme?“
„Říkám ti to teď,“ pokřivil rty. „Nechápu, proč to dramatizuješ. Sdílíme postel, domácnost, život. Co víc potřebuješ?“
„Upřímnost,“ odpověděla bez váhání. „Respekt. A důvěru.“
Rozhlédla se po sále. Na druhém konci místnosti si jejich přátelé připíjeli a smáli se, nic netušící o bouři u jejich stolu. Uprostřed nich seděla i Iveta Tesařová a občas k nim nenápadně pohlédla. Kateřině hlavou blesklo, jestli o všem věděla od začátku. Možná to byl dokonce její nápad.
„Uděláme to takhle,“ naklonil se k ní Radek smířlivějším tónem. „Zítra proběhne svatba, všechno bude krásné. A za půl roku, za rok… až si na manželství zvykneš, ti část bytu převedu. Souhlasíš?“
Pomalu zavrtěla hlavou. „Ty vůbec nechápeš, o co jde.“
„Tak mi to vysvětli.“
Zhluboka se nadechla, aby udržela hlas pevný. „Nejde o nemovitost ani o peníze. Jde o to, že tak zásadní rozhodnutí jsi udělal beze mě, za mými zády, a ještě mi tvrdíš, že je to pro naše dobro.“