Iveta Tesařová k nim došla právě ve chvíli, kdy mezi nimi viselo dusivé ticho.
„Kateřino, prosím tě, nedramatizuj to,“ spustila smířlivým tónem. „Radek byl jen obezřetný. Ten byt bych si nikdy nenárokovala, ani kdyby vám to náhodou nevyšlo. Je to jen administrativní záležitost, nic víc.“
Kateřina Kratochvílová se na ni podívala zpříma, bez uhýbání. „Jestli je to opravdu jen formalita, proč tedy nebyl napsaný na nás oba? A proč jsem se o tom nedozvěděla hned na začátku, když jsme se tam společně nastěhovali?“
Iveta na okamžik zaváhala. Pohled jí sklouzl stranou, jako by náhle našla něco nesmírně zajímavého na protější zdi. A právě tohle drobné zaváhání Kateřinu definitivně utvrdilo. V jejich očích nikdy nebyla plnohodnotnou součástí rodiny. Byla někým zvenčí – někým, komu se informace dávkují podle potřeby.
„Odcházím,“ řekla klidně, ale pevně. „Svatba se ruší. A peníze, které jsem vložila do rekonstrukce, mi pošli na účet. Číslo máš.“
„Tak běž!“ vybuchl Radek Kovář, jako by čekal na záminku. „Aspoň se ukázalo, proč bylo potřeba mít pojistku. Přesně takovou reakci jsem předpokládal! Řekl jsem pravdu a ty hned prcháš. Tohle je tvoje skutečná tvář!“
Zavrtěla hlavou. „Ne. Ty jsi rozhodl už dávno. Nedůvěřuješ mi. Myslíš si, že bych tě připravila o majetek. S takovým nastavením se rodina budovat nedá. Sbohem, Radku. Nashledanou, Iveto.“
Otočila se a vykročila ulicí, aniž by věděla, kam přesně míří. Slzy ji pálily v očích, ale odmítla jim dovolit, aby vyhrkly. Ne před nimi. Podpatky jí rytmicky klapaly o dlažbu, jako by odměřovaly kroky směrem k jiné budoucnosti – k životu bez muže, kterému byla připravena dát všechno, zatímco on jí nedokázal dát ani obyčejnou důvěru.
Bloumala večerním městem a prvotní otřes se postupně měnil ve vztek. A ten pak vystřídal zvláštní, tiché ulehčení. Kdyby se Radek nepodřekl teď, možná by pravda vyšla najevo až po svatbě. Žila by vedle člověka, pro něhož je majetek důležitější než vztah. A kdo ví, co dalšího by ještě zůstalo skryté? Účty, o nichž neměla tušení? Dohody mezi sourozenci, uzavřené za jejími zády?
Telefon v kabelce zavibroval. Nejspíš Radek. Nebo někdo ze společných známých. Displej ani nezkontrolovala. Místo toho vytočila číslo domů.
„Mami?“ hlas se jí přece jen zlomil. „Je problém. Svatba nebude.“
„Kačenko, co se stalo?“ zazněla okamžitě starost.
Stručně nastínila situaci, vynechala však ostré detaily i Radkovy výkřiky.
„Jsem teď ve městě sama. Můžu na pár dní přijet?“
„Samozřejmě, holčičko. Přijeď hned,“ odpověděla matka bez váhání. „Táta má zítra cestu do Prahy, vyzvedne tě.“
„Děkuju,“ zašeptala a sevřelo se jí hrdlo.
Po ukončení hovoru se zastavila a zhluboka se nadechla chladného večerního vzduchu. Město kolem ní pulzovalo běžným rytmem – lidé spěchali domů, smáli se, domlouvali si schůzky. Svět se nezastavil jen proto, že její svatba padla. A ani její život neskončil.
V telefonu otevřela aplikaci a rezervovala si levný hotel poblíž centra. Jedna noc stačí. Zítra odjede k rodičům a pak si promyslí, co dál.
Mobil se znovu rozechvěl. Tentokrát volala Simona Krejčíová. Kateřina hovor přijala.
„Katko, co se děje?“ ozval se rozrušený hlas. „Radek tvrdí, že ses zhroutila a utekla. Všichni jsou zmatení, nikdo ničemu nerozumí.“
Kateřina se hořce zasmála. „Zhroutila? Simono, Radek nechal náš byt přepsat na svou sestru a chtěl to přede mnou zatajit minimálně do svatby, možná ještě déle. Myslíš, že je to normální?“