„Udělals tak zásadní krok beze mě,“ pokračovala tiše, ale s patrným napětím v hlase. „Rozhodl ses, že můj názor není potřeba. Že mi nemusíš nic vysvětlovat. To je to, co mě bolí. Ne ten byt – ale to, že mi nevěříš.“
Radek Kovář si promnul čelo a opřel se do židle. Povzdechl si, jako by ho ta debata obtěžovala víc, než byl ochoten přiznat.
Jeho pravidelné rysy, které Kateřinu Kratochvílovou při jejich prvním setkání tak přitahovaly, teď působily chladně a odměřeně. Jako by před ní seděl někdo cizí.
„Dobře, uznávám, měl jsem ti to říct dřív,“ připustil neochotně. „Ale když se na to podíváš rozumně, dává to smysl. Vstupujeme do manželství…“
„Spolu žijeme už rok,“ skočila mu do řeči.
„Oficiálně,“ doplnil, aniž by se nechal vyvést z míry. „Svatba je něco jiného. První rok bývá nejtěžší. Spousta manželství se rozpadne dřív, než se pořádně rozjede. Chtěl jsem mít jistotu.“
„Jistotu přede mnou?“ pousmála se trpce. „Před ženou, kterou si chceš vzít? To je opravdu skvělý začátek.“
V tu chvíli k nim přistoupila Iveta Tesařová, Radkova sestra. Vysoká, sebevědomá, se stejnými ostrými rysy jako její bratr. Její pohled rychle přelétl z jednoho na druhého.
„Děje se něco?“ zeptala se opatrně. „Vypadáte… napjatě.“
„Ale kdepak,“ odpověděla Kateřina s křečovitým úsměvem. „Radek mi jen oznámil, že byt, který považuji za náš společný domov, je vlastně napsaný na tebe. Takže ti gratuluju k novému majetku.“
Iveta střelila po bratrovi vyčítavým pohledem.
„Takže jsi jí to řekl,“ vydechla. „Prosila jsem tě, abys s tím počkal aspoň do svatební cesty.“
Ta věta dopadla jako poslední rána. V Kateřině něco definitivně povolilo. Takže to nebyl impulzivní nápad. Věděli o tom oba. Plánovali, že ji nechají v nevědomosti. Možná by se pravdu dozvěděla až po svatbě. Nebo vůbec ne. A kolik dalších věcí mezi sebou ještě sdíleli, aniž by ji do toho zasvětili?
„To je opravdu obdivuhodné,“ vstala od stolu, kolena se jí třásla. „Vy dva jste sehraný tým. Upřímně vám přeju, ať se vám ve vašem bytě spolu hezky bydlí.“
„Kateřino!“ Radek vyskočil. „Kam jdeš? Nedělej scény.“
„Žádnou scénu nedělám,“ odpověděla klidněji, než sama čekala. „Jen odcházím od muže, který mě nepovažuje za partnerku, ale za riziko. Svatba se ruší, Radku. Hostům vysvětli důvod sám.“
Otočila se na podpatku a zamířila ke dveřím. Nevšímala si překvapených pohledů přátel ani Radkova hlasu za zády. Jakmile vyšla ven, ovanul ji teplý červnový večer. Přesto ji roztřásl chlad, který neměl s počasím nic společného.
Zastavila se pod pouliční lampou a snažila se srovnat myšlenky.
Do bytu, který před třemi měsíci společně po rekonstrukci zabydleli, se vrátit nemohla. Představa, že by tam byla jen trpěnou návštěvou v cizím majetku, byla nesnesitelná. Rodiče žili v jiném městě. A kam jinam jít?
K některé z kamarádek? Nejbližší z nich, Simona Krejčíová, byla stále v restauraci a bezpochyby by se ji pokusila přesvědčit, aby jednala s rozvahou a nedělala unáhlená rozhodnutí.
„Kateřino!“ Radek ji doběhl a sevřel jí zápěstí. „Zastav se. Mluvíme tu o bytě. O pár zdech z betonu. To přece nemůže být víc než my dva.“
Vyprostila ruku z jeho sevření. „Nejde o zdi. Jde o důvěru. Chtěli jsme rodinu. A v rodině neexistuje ‚moje‘ a ‚tvoje‘. Sdílí se všechno – radosti i problémy.“
„Jsi hrozně idealistická,“ ušklíbl se. „Svět takhle nefunguje. Je normální myslet na zadní vrátka, zvlášť když jde o majetek.“
„Víš, co mě právě napadá?“ pousmála se smutně. „Že bychom se na té svatební cestě stejně pohádali. Ty chráníš majetek. Já vztah. Mluvíme každý jiným jazykem.“
Za nimi se ozvaly kroky na chodníku. Iveta Tesařová k nim rychle přicházela a zhluboka se nadechla, jako by se chystala zasáhnout dřív, než bude pozdě.