„Radku Válku, dohlédni laskavě na to, aby se tvoje manželka chovala na úrovni,“ procedila Květoslava Benešová ledovým tónem, zatímco si z rukavic oklepávala neexistující smítko. „Jsme na návštěvě u vážených lidí, ne někde v tvém bistru.“
Sepnula jsem ruce za zády, aby nebylo vidět, jak se mi třesou prsty. Radek vedle mě rozpačitě odkašlal a nervózně si narovnal límeček košile.
„Mami, proč s tím zase začínáš? Karolína Kolářová ví, jak se má chovat.“
„Prosím tě, co by tak asi mohla vědět?“ ušklíbla se tchyně a přeměřila si mě pohledem. „Ty šaty vypadají, jako bys je koupila na tržnici. Úplně stejné nosí prodavačka u stánku se zeleninou.“
Měla pravdu. Zvolila jsem si jednoduché šaty schválně. Cokoliv výraznějšího by v jejích očích bylo jen další záminkou ke kritice.
Stáli jsme v rozlehlé vstupní hale. Leštěný mramor se leskl v odrazech světel a vzduch byl prosycen vůní exotických květin.
„A tvůj nadřízený tohle přehlíží?“ pokračovala Květoslava Benešová, mluvila k synovi, ale mířila na mě. „Drží si takového zaměstnance… vždyť mu děláte ostudu už jen tím, jak vypadáte.“
Radek se nadechl k odpovědi, ale sotva znatelně jsem zavrtěla hlavou. Teď nebyl vhodný okamžik.
Udělala jsem krok vpřed a podpatky se jasně rozezněly po dokonale vyleštěné podlaze.
„Půjdeme do obývacího pokoje? Nejspíš už na nás čekají.“
Květoslava Benešová se s dotčeným výrazem vydala za mnou a Radek se držel pár kroků zpátky.