„Iveto Vaněková, doprovoďte návštěvu ke dveřím.“
Objevila se během okamžiku, po boku dva členové ochranky. Neřekli jediné slovo, jen klidně vyčkávali. Ta přítomnost stačila.
Květoslava Benešová zůstala sedět bez hnutí, jako by zkameněla. Radek Válek se zvedl pomalu, s pohledem, který se ke mně ještě naposledy vrátil, než zamířil ke vchodu.
Když se dveře zavřely, rozhostilo se ticho. Do sklenky jsem vhodila pár kostek ledu, zalila je ginem a přešla k oknu. Za sklem se svět nezměnil. Jen já už nebyla tou ženou jako dřív.
Uplynuly tři měsíce.
Rozvod proběhl rychle, bez zbytečných průtahů. Radek se vytratil z mého života stejně nenápadně, jako se do něj kdysi vetřel. Vrhla jsem se do práce. Každý den přinášel nové kontrakty, další projekty, jiné tváře. Bolest vystřídala hrdost.
O pět let později sedím na terase domu na pobřeží Amalfi. Rukou přejíždím po srsti Barneyho, mého zestárlého zlatého retrívra. Ve sklence se třpytí bílé víno a vedle mě stojí Stanislav Zelený – vyrovnaný, přemýšlivý, pevný muž.
„Nad čím přemýšlíš?“ podá mi sklenku.
„Nad minulostí. Nad lidmi, kteří v ní zůstali.“
Nedávno jsem slyšela, že Radek žije s matkou. Přišel o práci, vystřídal řadu míst. Květoslava je prý unavená, zlomená stářím.
„Nelituju je,“ řeknu tiše.
Stanislav přikývne. „A právě to znamená, že jsi svobodná.“
Usměju se. Slunce se noří do moře, vzduch voní po citrusech.
„Teď začíná nová kapitola,“ zašeptám. „Bez bolesti. Bez stínů. Jen moře. My dva. A brzy i náš syn.“