Obývací pokoj byl rozlehlý, laděný do světlých tónů a zalitý tlumeným světlem, které se odráželo od lesklých ploch. Za obrovským panoramatickým oknem se rozprostírala pečlivě upravená zahrada, kde každý keř měl své přesné místo.
„Někteří lidé opravdu vědí, jak si zařídit život,“ utrousila Květoslava Benešová jízlivě, když přejela prsty po opěradle moderního křesla. „A jiní se pořád tísní v pronajatém dvoupokojovém bytě.“
Střelila pohledem po Radkovi — výčitka, kterou mu opakovala celý život. Podle ní měl stát v čele firmy, ne stát ve stínu někoho jiného.
„Mami, domluvili jsme se…“ ozval se tiše Radek.
„Copak jsem řekla něco nevhodného?“ nadzvedla obočí. „Jen pojmenovávám skutečnost. Správná žena má muže posouvat výš, ne ho brzdit. A ta tvoje…“ přeměřila si mě chladným pohledem, „je jen přítěž.“
Pak to vyslovila naplno:
„Jsi chudá. Duší i ve skutečnosti. A mého syna stahuješ s sebou dolů.“
Neodpověděla jsem. Jen jsem se jí zadívala přímo do očí, klidně a bez mrknutí. Netušila, na čí půdě právě stojí.
„Nebudeme tu stát jako sochy?“ zabručela a usadila se do křesla. „Kde jsou domácí? To nás nikdo nepřivítá?“
„Přijeli jsme dřív. Je teprve šest,“ připomněl Radek.
„Kvůli mně mohli pospíšit.“
Beze slova jsem došla ke stěně a dotkla se nenápadného panelu.
„Co to provádíš?“ zpozorněla podezřívavě.
„Volám obsluhu,“ odpověděla jsem vyrovnaně.
Z chodby se už ozval tichý zvuk kroků, které se blížily ke dveřím.