O svatební noci zamkl tchán dveře, vytáhl osm set tisíc korun a naléhavě pronesl: „Vezmi si ty peníze, převlékni se a uteč zadním vchodem. Hned. Bohuslave Smutný, co se děje? Není čas to vysvětlovat. Utíkej, děvče, okamžitě.“
„Oni už jsou tady.“
„Kdo?“ nechápala jsem. Přesto jsem ho poslechla – a právě tohle rozhodnutí mi zachránilo život.
Hosté se rozjeli krátce po půlnoci. Anna Řezníková zůstala konečně sama v ložnici v patře a unaveně se posadila na okraj postele. Po osmi hodinách na podpatcích jí nohy bolestivě tepaly. Jakub Starý odešel vyprovodit část rodiny a stále se nevracel. Z přízemí doléhal tlumený hovor, občasný smích a bouchání dveří. Svatební šaty hustě zdobené korálky spočívaly na křesle jako nadýchaný bílý oblak. Anna už měla na sobě jen lehký hedvábný župan a zkoumala svůj obraz ve starožitném toaletním stolku s potemnělým zrcadlem. Snažila se vstřebat, že tenhle život je teď její – dům nedaleko Plzně, oslava pro stovku hostů, zlatý prsten lesknoucí se na prsteníčku.
Cvaknutí zámku ji přimělo otočit se s úsměvem. Ve dveřích však nestál Jakub, ale jeho otec. Bohuslav Smutný, dvaašedesátiletý muž robustní postavy, se stříbrem ve spáncích a rukama zvyklýma na těžkou práci. Zavřel za sebou a zevnitř otočil klíčem. Anna instinktivně popadla župan přehozený přes opěradlo židle a přitiskla si ho k hrudi.
„Bohuslave Smutný, co se stalo?“ vydechla.
Neodpověděl hned. Pomalým krokem došel k psacímu stolu u okna a sklonil se k němu, jako by se chystal vytáhnout něco, co všechno změní.