Z látky bundy se linul pach tabáku a oleje, jako by ji někdo před chvílí odložil v dílně. Anna Řezníková do nich vklouzla bez přemýšlení, tkaničky nechala rozvázané, popadla lehkou plátěnou tašku. Uvnitř nahmátla pas a svazek dokumentů, jejichž hrany ji studily do prstů. Otočila se k Bohuslavu Smutnému.
„A co vy? Já nikam nepůjdu bez vás.“
Místo odpovědi pootevřel dveře a zkontroloval chodbu. Naslouchal, pak tiše kývl. „Drž se za mnou. A opatrně na schody, ať ani neprasknou.“
Sešli zadním schodištěm, kudy během svatebních příprav pobíhal personál s tácem a květinami. Teď tu bylo šero a chlad. V přízemní komoře, kde voněla jablka a vlhké dřevo, odsunul těžký pytel brambor a odkryl nízký východ. Za ním se rýsovala zahrada se skleníkem a tmavými záhony.
„Půjdeš rovně, nikam neuhýbej,“ šeptl naléhavě. „Za plotem je polní cesta. Čeká tam muž s autem, Rostislav Dlouhý. Odveze tě tam, kde tě nenajdou.“
Anna ho sevřela za rukáv; cítila, jak se jí třesou ruce. „Prosím vás… co se děje? Kdo jsou ti lidé? A kde je Jakub?“
Bohuslav na okamžik zaváhal. V očích mu problesklo cosi těžkého, téměř beznadějného. „Teď není čas na vysvětlování,“ vydechl ochraptěle. „Hlavní je, že musíš zmizet. Kvůli němu. Kvůli vám oběma.“
Z domu se ozval tlumený náraz, jako by někdo zabouchl dveře. Oba strnuli. Stařec ji lehce postrčil k otvoru vedoucímu do zahrady.
„Běž,“ zašeptal znovu, tentokrát ne jako příkaz, ale jako prosbu.