Zásuvku prudce vysunul a na desku stolu vyložil svazek bankovek stažený gumou. Hned nato přidal další, potom třetí. Nakonec tam leželo osm balíčků, nahromaděných do křivého komínku. Teprve potom se k ní otočil. V jeho pohledu bylo cosi tak naléhavého, až Anně přejel po zádech mrazivý stín.
„Oblékni se,“ pronesl tiše, ale tón měl ostrý jako hrana útesu. „Džíny, bundu, tenisky. Všechno je ve skříni dole. A rychle.“
„Já tomu nerozumím…“
„Teď není čas.“ Přešel k oknu, odhrnul závěs jen o vlásek a zadíval se do potemnělé zahrady. „Vezmi peníze. Doklady máš v tašce na židli. Vyjdeš zadním vchodem, přes zahradu až k zadní brance. Tam na tebe čekají.“
Zvenčí dolehl zvuk pneumatik drtících štěrk a tlumené hučení motorů. Ne jednoho. Několika. Bohuslav Smutný ustoupil od okna a čelist se mu napjala tak, že mu vystoupily svaly na tvářích.
„Kdo je to? A kde je Jakub?“ vyhrkla.
„Utíkej, děvče. Hned.“ Umlčel ji pohledem. „Jsou tady. Jestli mě neposlechneš, tuhle noc nepřežiješ. Věříš mi?“
Zahleděla se do jeho světle šedých očí, podobných Jakubovým, protkaných červenými žilkami. Byl v nich strach — ne o sebe, ale o někoho jiného. Vedle toho její vlastní obavy náhle ztratily váhu.
„Nevěříš kvůli sobě… ale kvůli ní,“ zašeptala. „Věřím.“ Odhodila župan a zamířila ke skříni.
Džíny jí padly překvapivě dobře, bunda byla o číslo větší, zjevně z cizího ramene.