„Prosím tě… co jsi to právě řekla?“ Radim Havelka zůstal stát mezi dveřmi kuchyně, v ruce hrnek s už vychladlou kávou. Hlas se mu zachvěl a v očích se mu zračilo překvapení promíchané s dotčeností.
Ivana Křížová stála u sporáku a pomalu míchala polévku. Dřevěnou vařečku svírala tak pevně, až jí zbělely klouby – jako by jí ten kousek dřeva pomáhal udržet se na uzdě. Otočila se k manželovi. V jejím pohledu, tmavém a neuhýbajícím, bylo jasné odhodlání.
„Řekla jsem, že tenhle byt je můj,“ zopakovala klidně, každé slovo vyslovila s důrazem. „Pořídila jsem si ho dávno před svatbou. A rozhodně ti ho nepřenechám jen proto, že sis usmyslel odejít za svou… novou známostí.“
Malá kuchyňka s okrovými závěsy a vůní rajčatové polévky se náhle zdála stísněná. Jako by se stěny přibližovaly. V rohu tiše tikaly staré nástěnné hodiny – dárek od Ivaniny maminky. Stejně jako byt patřily k jejímu životu ještě dřív, než do něj Radim vstoupil.
Radim postavil hrnek na stůl tak prudce, až káva vyšplíchla na ubrus.
„To myslíš vážně?“ projel si rukou krátké tmavé vlasy, zjevně se snažil zkrotit vztek. „Deset let tady žiju, investoval jsem do toho bytu čas i peníze – a ty mě teď vyhazuješ jako nějakého podnájemníka?“
Ivana se zhluboka nadechla. Deset let manželství. A teď tohle. Tušila, že tenhle rozhovor přijde od chvíle, kdy se jí před měsícem přiznal, že má „někoho jiného“. Přesto ji realita zasáhla mnohem bolestněji, než čekala.
„Investoval?“ pozvedla obočí a její hlas získal ostřejší tón. „Máš na mysli ty tapety v předsíni? Nebo televizi, kterou jsme platili napůl?“
„Dělal jsem rekonstrukci!“ vykročil k ní, tváře mu zrudly. „Zaplatil jsem novou kuchyňskou linku, koupelnu, podlahu! Myslíš, že to nemá žádnou hodnotu?“
Odložila vařečku a založila si ruce na prsou. Světlé vlasy měla ledabyle sepnuté do drdolu, několik pramenů jí spadlo do čela a dodávalo jí lehce rozcuchaný, ale odhodlaný výraz.
„Radime,“ promluvila tišeji, aby nezvýšila hlas, „ten byt jsem si koupila já. Dřela jsem ve dvou zaměstnáních, abych splatila hypotéku. Nastěhoval ses do hotového. Ano, pomohl jsi s úpravami. Ale nedělej z toho hrdinství.“
Nadechl se k další námitce, jenže v tu chvíli do kuchyně vběhla jejich osmiletá dcera Tereza Bártová. Zrzavé copánky jí poskakovaly a v náručí svírala blok s kresbami.
„Mami, tati, podívejte, nakreslila jsem kočku!“ rozzářila se, aniž by postřehla napětí ve vzduchu.
Ivana si vynutila úsměv a pohladila ji po vlasech. „To je krásné, Terko.“
Holčička spokojeně přikývla a zase odběhla. Radim za ní chvíli hleděl, výraz mu na okamžik změkl, ale pak se znovu obrátil k Ivaně.
„Opravdu to chceš hrotit až takhle?“ zeptal se tišeji. „Po všem, co jsme spolu prožili?“
V hrdle ji pálilo. Nejraději by křičela nebo se rozplakala. Místo toho jen pokrčila rameny. „Ty ses rozhodl odejít. Ne já.“
Později seděla schoulená na pohovce v obýváku. Za okny drobně pršelo a kapky bubnovaly do parapetu, jako by odpočítávaly čas do dalšího střetu. Naproti ní v křesle seděla její matka, Alena Matoušková, a pletla. Občas se na dceru podívala přes brýle. Tereza už spala a Radim byl „pracovně pryč“ – Ivana si byla téměř jistá, že tráví večer s kolegyní, o níž se zmínil jen tak mimochodem.
„Ivi,“ odložila Alena jehlice, „jsi si jistá, že chceš rozvod? Nedá se to ještě nějak zachránit?“
Ivana k ní zvedla pohled. V očích, které zdědila po matce, se zračila únava i bolest. „Mami, on mi řekl, že se mnou být nechce. Co mám dělat? Prosit ho?“
Alena si povzdechla a zamotala prsty do vlněné příze. „Mám o tebe strach. A o Terezu. Rozvod není maličkost. A ten byt… víš, jaký Radim dokáže být. Jen tak se nevzdá.“
Ivana přikývla. Pod klidnou slupkou se v něm skrývala tvrdohlavost, hlavně když šlo o peníze nebo uraženou pýchu. Ten dvoupokojový byt na sídlišti v Brně, s výhledem do parku, pro něj nepředstavoval jen střechu nad hlavou. Byl symbolem jejich společných let. A toho se očividně nehodlal vzdát.
„Byt mu nedám,“ pronesla pevně. „Vydřela jsem si ho.“
„Bude tvrdit, že do něj investoval,“ namítla matka opatrně. „A jistým způsobem má pravdu. Rekonstrukce, nábytek…“
„Mami!“ narovnala se prudce. „Stojíš na čí straně?“
„Na tvé,“ zvedla Alena ruce smířlivě. „Vždycky. Jen chci, abys byla připravená. Může zajít za právníkem. A nedej bože, začne tě tlačit přes Terezu.“
Při té představě jí přeběhl mráz po zádech. Dcera byla jejich nejcitlivější bod. Radim ji miloval – a právě proto ji mohl využít jako páku.
„Zvládnu to,“ řekla, i když si nebyla tak jistá, jak se snažila znít. „Když bude třeba, najdu si právníka. Ale byt zůstane mně.“
Vtom jí zavibroval telefon. Zpráva od Radima: „Musíme si vážně promluvit. Zítra v 19:00. Přijdu.“
Zírala na displej a srdce se jí sevřelo. Další střet byl na dohled.
Následující večer zazvonil přesně v sedm. Na sobě měl svou oblíbenou modrou bundu, která mu podle Ivany ubírala roky, ale ve skutečnosti mu už dávno neslušela jako dřív. V ruce držel desky s dokumenty, což ji okamžitě znepokojilo.
„Ahoj,“ pousmál se rozpačitě a bez vyzvání vstoupil dál, pak zamířil do předsíně.