Ivana cítila, jak se jí do očí derou slzy. Přitiskla Terezu k sobě pevněji, než měla v úmyslu, a snažila se, aby se jí hlas neroztřásl.
„Ano, zlatíčko. Tenhle domov zůstane náš,“ odpověděla tiše a pohladila dceru po vlasech.
Uvnitř ji však svíral neklid. Tušila, že tímhle to zdaleka nekončí. Radim se nevzdá bez boje. A cosi jí našeptávalo, že chystá další tah, který může všechno převrátit naruby.
Tu předtuchu potvrdil už o pár dní později.
„Našel jsem důkazy, že byt patří nám oběma!“ ozvalo se ode dveří, když Radim bez zaklepání vstoupil dovnitř.
Ivana zůstala stát u dřezu s mokrým talířem v ruce. Voda jí stékala po prstech, ale nevnímala to. „Cože?“ vydechla. Hlas měla klidný, až příliš klidný, zatímco v ní to vřelo.
Radim stál v předsíni s výrazem vítěze. V ruce svíral objemnou složku, ještě silnější než tu poslední, a v očích mu jiskřilo zadostiučinění.
„Slyšelas dobře,“ prohodil a odhodil bundu na věšák. „Myslela sis, že to nechám být?“
Kuchyně, která ještě před chvílí voněla čisticím prostředkem a studeným čajem, se znovu proměnila v bitevní pole. Záclony se lehce pohupovaly v průvanu a nástěnné hodiny neúprosně odměřovaly čas. Ivana si utřela ruce do utěrky, otočila se k němu a založila si paže na prsou, aby zakryla třes.
„Jaké důkazy máš tentokrát?“ zeptala se pevně. „Účtenky už jsi vytahoval. To nestačilo.“
Radim se ušklíbl. Ten úsměv jí byl cizí, jako by před ní stál někdo úplně jiný než muž, kterého si kdysi vzala.
„Nejde jen o účtenky,“ řekl a vysypal na stůl hromadu papírů. „Našel jsem komunikaci s řemeslníky, smlouvy k rekonstrukci, výpisy z banky. Je tam jasně vidět, že jsem hradil materiál. A všechno šlo z našeho společného účtu.“
Společný účet. Ten, který založili po narození Terezy, aby spořili na větší výdaje. Ivaně se zatočila hlava. Pomalu dosedla na židli a probírala se dokumenty. Smlouvy, potvrzení o platbách, vytištěné e-maily. Vypadalo to přesvědčivě.
„To nic nemění,“ namítla, i když cítila, jak se jí hlas chvěje. „Byt jsem měla ještě před svatbou. Nemáš právo si ho nárokovat.“
„Ale mám,“ opáčil a posadil se naproti ní. V očích mu plál zvláštní zápal. „Právník mi vysvětlil, že pokud prokážu podstatnou investici do nemovitosti, může být považována za společný majetek. A tady je jasně vidět, že jsem do něj vložil nemalé peníze.“
Pod stolem sevřela ruce v pěst. Chtěla ho obvinit ze lži, z manipulace, jenže věděla, že část pravdy na tom je. Rekonstrukci dělali spolu. Nová okna, podlahy, nábytek. A finance skutečně odcházely z účtu, kam oba posílali výplaty.
„Proč to děláš, Radime?“ zeptala se unaveně. „Odešel jsi. Máš nový život, jinou ženu. Proč nám nemůžeš dát pokoj?“
Na okamžik uhnul pohledem. V jeho tváři problesklo cosi neurčitého – snad rozpaky. Hned to ale potlačil.
„Nechci začínat od nuly,“ odpověděl. „Tenhle byt byl i můj domov. Nehodlám se tísnit někde v pronájmu, zatímco vy dvě tady zůstanete.“
Slzy ji pálily v očích, ale nedovolila jim spadnout.
„Odejdi,“ řekla tiše. „Nebudu to řešit tady. Promluví za mě právník.“
Radim vstal. U dveří se ještě zastavil. „Neodkládej to. Soud není žádná hra. A Tereza… ta si přece nezaslouží další stres.“
Dveře se zabouchly a v bytě zavládlo ticho. Ivana zírala na rozházené papíry a v hrudi jí narůstal strach. Co když má skutečně šanci uspět? Co když soud rozhodne jinak, než očekávala?
Hned následující den seděla v kanceláři Kláry Benešové. Tereza byla u Aleny Matouškové, takže se mohla soustředit jen na rozhovor. Přesto měla pocit, že jí myšlenky utíkají všemi směry.
Klára mlčky procházela dokumenty, které jí Ivana přinesla. Čelo se jí postupně víc a víc mračilo.
„Nevypadá to jako planá výhrůžka,“ řekla nakonec a opřela se v křesle. „Dokládá, že do rekonstrukce investoval. A problém je i ten společný účet. Peníze na něm může soud posuzovat jako společné jmění.“
Ivaně se sevřel žaludek. „Takže… může chtít polovinu bytu?“ zeptala se sotva slyšitelně.
Klára zavrtěla hlavou. „Samotný byt je tvůj, pořízený před manželstvím. To je silný argument. Pokud ale soud uzná, že úpravy výrazně zvýšily jeho hodnotu, může Radim žádat finanční vyrovnání. Ne podíl na vlastnictví, ale kompenzaci.“
„Jenže já na to nemám,“ vydechla Ivana. „Sotva pokryju běžné výdaje.“
„Rozumím,“ přikývla Klára. „Proto musíme doložit, že jeho podíl nebyl tak zásadní, jak tvrdí. A také prověřit pravost některých dokladů.“
Ivana zbystřila. „Myslíš, že něco upravil?“
„Některé částky nesedí,“ ukázala Klára na jednu fakturu. „Třeba kuchyňská linka. Datum je tři roky staré, ale suma je na tehdejší dobu podezřele vysoká. A navíc předložil jen své převody. O tvých vkladech tam není ani zmínka.“
Ivana si vzpomněla, jak tehdy Radim trval na dražší variantě, zatímco ona chtěla šetřit. Ustoupila mu, protože věřila, že budují společný domov. Teď se jí to vracelo jako bumerang.
„Co mám dělat?“ zeptala se tiše, vyčerpaná.
Klára se na ni podívala odhodlaně. „Shromáždi všechno, co najdeš – bankovní výpisy, staré zprávy, fotografie před a po rekonstrukci. Musíme prokázat, že ses na úpravách podílela stejně, ne-li víc. A ještě něco…“ Na okamžik ztišila hlas, jako by se obávala, že je někdo může slyšet. „Buď opatrná, pokud jde o Terezu. Radim by se ji mohl pokusit obrátit proti tobě.“