„Je Tereza doma?“ zavolal směrem do bytu, sotva si zul boty.
„Je u mamky,“ odpověděla Ivana stručně. Nestála o to, aby dcera byla svědkem toho, co se chystá.
Radim Havelka jen přikývl a zamířil do obývacího pokoje. Desky, které držel pod paží, položil na konferenční stolek o něco prudčeji, než bylo nutné. Ivana si všimla, že se mu lehce třesou ruce. Znervózňovalo ho to. To ji překvapilo – býval chladný a vyrovnaný, někdy až odtažitý. Dnes však působil jako člověk, který si předem připravil argumenty do rozhodujícího střetu.
„Zkusme to probrat bez scén,“ začal, když se posadil na pohovku. „Mluvil jsem s advokátem. Byt jsi sice koupila ještě před svatbou, ale během manželství jsem do něj investoval spoustu peněz. Rekonstrukce, vybavení, spotřebiče… šlo to z našich společných úspor.“
Ivanu zaplavila vlna horka.
„Společných?“ zopakovala nevěřícně. „To myslíš vážně? Hypotéku jsem splácela tři roky předtím, než jsme se vzali. A ty ses přistěhoval do hotového. Co přesně jsi zaplatil – lednici?“
„Nedělej ze mě někoho, kdo nepřispěl,“ ohradil se ostřeji. „Koupelna se předělávala za moje peníze. Obklady, baterie, vana. A kuchyňská linka? Tu jsem taky hradil já.“
„Kuchyň jsme vybírali a platili spolu,“ přerušila ho rázně. „A nemusíš mi líčit, jak jsi hrdinsky pokládal dlaždičky. Taky jsem chodila do práce, Radime. A celé roky jsem platila inkaso, nákupy i Tereziny kroužky.“
„To přece nepopírá, že jsem se podílel!“ uhodil dlaní do stolu, až se desky nadzvedly. „Právník říká, že mám nárok na podíl. Všechno, co jsme pořídili během manželství, spadá do společného majetku.“
Ta slova ji zasáhla jako facka. Společný majetek. Před očima se jí mihly večery, kdy seděla nad notebookem a brala další zakázky, aby zvládla splátku. Dny, kdy si odříkala nové oblečení i dovolenou, jen aby úvěr rychleji umořila. A teď muž, který do jejího života jednoduše vstoupil, uvažuje o tom, že si vezme polovinu?
„To snad nemyslíš vážně,“ zavrtěla hlavou, aby potlačila vztek. „Opravdu si myslíš, že mi můžeš jen tak vzít střechu nad hlavou?“
„Není to jen tvoje střecha,“ díval se jí přímo do očí. „Byl to náš domov.“
Sevřela pěsti tak silně, až ji zabolely prsty. Měla chuť mu vyčíst zradu i rozpad rodiny. Místo toho se nadechla a klidně pronesla: „Dobře. Ukaž mi, co máš.“
Radim otevřel desky. Na stole se objevila hromádka účtenek, smluv a faktur. Evidentně si dal práci – stavební materiál, montáž kuchyně, nákup sedací soupravy.
„Tady je všechno,“ posunul papíry k ní. „Tohle jsou moje investice. A to není ani kompletní seznam. Nechci válku, Ivo. Ale odejít s prázdnou taky nehodlám.“
Procházela doklady jeden po druhém. Dlažba, barva na zdi, svítidla. Většinu z toho skutečně kupovali společně. Přesto ji něco znepokojovalo. Nedokázala to hned pojmenovat, ale instinkt jí napovídal, že v tom háček bude.
„Musím si to promyslet,“ řekla nakonec. „A poradím se s právníkem.“
Zamračil se. „Neprotahuj to. K soudu jít nechci. Ale jestli budeš dělat obstrukce, jiná možnost mi nezbude.“
Dívala se na něj a měla pocit, že před sebou má cizího člověka. Kde je muž, který se smál jejím vtipům a nosil Terezu na ramenou? Který sliboval, že tu bude vždycky?
„Udělej, co uznáš za vhodné,“ odpověděla tiše. „Já se svého práva nevzdám.“
Druhý den seděla Ivana v kanceláři své kamarádky Kláry Benešové, která se věnovala rodinnému právu. Klára, vysoká žena s krátkými vlasy a bystrým pohledem, si pečlivě prohlížela dokumenty.
„Tvůj Radim to nemá špatně připravené,“ poznamenala po chvíli.
„Jak to myslíš?“ Ivana nervózně svírala popruh kabelky.
Klára poklepala na účtenky. „Všechny jsou vystavené na jeho jméno. Jenže všimla jsem si jedné věci – hodně plateb šlo z vašeho společného účtu. Ten jste zakládali po narození Terezy, že?“
Ivana přikývla. „Spořili jsme tam na větší výdaje.“
„Právě,“ pousmála se Klára. „On to prezentuje tak, jako by všechno financoval výhradně ze svého. Pokud ale prokážeme, že jsi na účet pravidelně přispívala, nebude možné tvrdit, že šlo jen o jeho peníze. A navíc – byt je tvůj předmanželský majetek. Soudy v podobných případech většinou stojí na straně původního vlastníka.“
V Ivaně se rozhořel drobný plamínek naděje.
„A když to přesto dá k soudu?“ zeptala se obezřetně. „Bude to stát spoustu času i peněz. A Tereza…“
Klára jí položila ruku na rameno. „Zachovej klid. Zvládneme to. Jen počítej s tím, že může hrát na city. Ví, kde máš slabinu.“
Ivana pomalu přikývla. Odhodlání v ní sílilo. Ten byt byl výsledkem let dřiny. Nenechá si ho vzít.
Večer vyzvedla Terezu u své maminky. Procházely se parkem a holčička nadšeně vyprávěla, jak s babičkou pekly koláče. Ivana si ale všimla, že se dcera občas odmlčí a zadívá se do prázdna.
„Mami,“ ozvala se nakonec tiše a pohrávala si s koncem šály, „táta už s námi nebude bydlet?“
Ivanu bodlo u srdce. Poklekla, aby měla oči ve stejné výšce jako její dcera.
„Terezko, tatínek bude vždycky tvůj tatínek,“ řekla co nejjemněji. „Jen někdy se dospělí rozhodnou, že budou žít každý zvlášť. To ale neznamená, že by tě neměl rád.“
Holčička se na ni podívala svýma velkýma zelenýma očima a po krátké pauze se zeptala: „A náš domov?“