Lícní kosti jim vystupovaly z úzkých tváří, tmavé, rozcuchané vlasy jim padaly do čela a jejich oči působily jako zaprášené sklo, které už dlouho nikdo neotřel. Oblečení na nich viselo, jako by patřilo někomu jinému – vytahané mikiny, příliš široké kalhoty, sešlapané tenisky bez tvaru.
Neměly batohy ani nikoho dospělého po boku. Jen ticho a prázdné žaludky.
Ivana Tesařová si je prohlížela bez teatrálních gest. Nezalomila rukama, nevzdychla nahlas. Dívala se na ně tak, jak se člověk dívá na něco bolestného, co však není překvapením – protože to prostě existuje.
Zastavily se asi dva kroky od stánku a váhaly. Ten prostřední nakonec popošel blíž a téměř šeptem pronesl:
„Prosím… nemáte něco, co už stejně neprodáte?“
Ivana zůstala stát s naběračkou nad hrncem. Tu větu znala. Slyšela ji už mnohokrát, v jiných letech, od jiných dětí. Jenže tihle tři byli jiní. V jejich hlase nebyla vychytralost, ale stud.
„Máte maminku?“ zeptala se klidně, bez výčitky.
Děti si mezi sebou rychle vyměnily pohledy, jako by otázka bolela.
„Nemáme,“ odpověděl prostřední a hlas se mu sotva zachvěl. „Jsme sami.“
Ivana polkla. Očima přelétla hrnec, připravené porce, malou krabičku s drobnými. Pak se znovu zadívala na trojici před sebou. Chlapec napravo sklopil zrak. Ten nalevo pevně sevřel rty, aby se nerozplakal.
Zhluboka se nadechla. Rozhodnutí, které udělala, jí nepřipadalo hrdinské. Bylo prosté.
„Pojďte blíž,“ mávla na ně. „No tak, nekoušu.“
Přibližovaly se opatrně, jako by čekaly, že se něco pokazí. Ivana jim na talíře naložila tři menší porce z toho, co zbylo. Nebyly vrchovaté jako pro dospělého, ale jídlo se z nich ještě kouřilo. A teplo, když má člověk hlad, znamená mnohem víc než jen obyčejné nasycení.