Děti se usadily na lehké plastové stoličky a instinktivně se k sobě přitiskly, jako by si tak mohly navzájem dodat jistotu. Zpočátku hltaly sousta téměř bez nadechnutí, hlad je nutil pospíchat. Po několika minutách však jejich pohyby zpomalily – tělo zřejmě konečně uvěřilo, že jídlo nezmizí po prvním soustu a že žaludek tentokrát nezůstane prázdný.
Ivana Tesařová je tiše pozorovala. V hrudi ji tlačil podivný pocit, těžký a nečekaný. Možná to byla vzpomínka na vlastního syna. Možná vyčerpání, které se za ty roky nahromadilo. Anebo hořká myšlenka, že žádné dítě by nemělo jíst s takovou dychtivostí, jako by šlo o poslední šanci.
„Jak se jmenujete?“ zeptala se a snažila se, aby její hlas zněl klidně.
Chlapci si nejistě vyměnili pohledy.
„Jan Mlynář,“ pronesl ten první.
„Filip Blažek,“ přidal se prostřední.
„A já jsem Marek Šimon,“ doplnil nejtišší z nich.
Ivana pomalu přikývla a jejich jména si v duchu zopakovala, jako by si ukládala něco křehkého, co nesmí zapomenout.
„A kde přespáváte?“ pokračovala opatrně.
Odpovědí jí byly sklopené pohledy.
„Kde se zrovna dá…“ zašeptal Filip.
Pevněji sevřela rukojeť naběračky a rozhlédla se kolem. Lidé proudili ulicí, nakupovali, míjeli stánek bez jediného pohledu navíc. Mladý pár se smíchem přešel na druhou stranu silnice. Muž v drahé košili se ohlédl jen letmo a jeho výraz se zkřivil odporem, jako by bída byla nakažlivá. V Ivaně to zabolelo.
Vtom se za jejími zády ozval chladný hlas, ostrý jako kamínek pod podrážkou.
„Ivano Tesařová, zase rozdáváš jídlo zadarmo?“
Otočila se. Stál tam Petr Bednář, jeden z těch, kdo mluví, jako by jim patřila každá dlaždice v okolí, a rád připomíná, že má známosti na úřadech.
„Pak si nestěžuj, až ti budou chybět peníze,“ dodal a přejel chlapce pohledem, v němž nebyla ani špetka soucitu.
Trojice strnula. Jeden z nich křečovitě sevřel okraj talíře, druhý skryl tvář za rameno bratra. Ivana se pomalu narovnala a podívala se mu zpříma do očí.