Záda ji píchala při každém nádechu, ale nedala na sobě nic znát. Dlaně si otřela o zástěru a hlas měla klidný, když promluvila.
„O mé peníze se starat nemusíš, Petře,“ řekla tiše, přesto tak, aby ji slyšeli všichni kolem. „A o to, komu podám talíř polévky, už vůbec ne.“
Na okamžik se rozhostilo ticho. Vítr převalil po chodníku papírový kelímek a někde v dálce klaply dveře auta. Petr Bednář se ušklíbl, jako by čekal omluvu, ne odpor.
„Jednou tě to doběhne,“ procedil mezi zuby.
Ivana však zůstala stát pevně, i když ji páteř bolela čím dál víc. „Možná,“ odpověděla. „Ale hlad těch dětí doběhne dneska. A já se na to nehodlám dívat.“
Neuhla pohledem. V jejích očích nebyl vzdor, spíš neochvějná jistota. To Petra zjevně zaskočilo víc než křik. Ošil se, přehodil si kabát přes rameno a bez dalšího slova se otočil. Jeho kroky zněly po dlažbě tvrdě, ale rychle se ztratily za rohem.
Teprve když zmizel, trojčata znovu popadla dech. Nejodvážnější z nich zvedlo hlavu. „My… my to vrátíme,“ hlesl chlapec.
Ivana se pousmála a lehce mu pocuchala vlasy. „Až budete velcí, vraťte to někomu jinému,“ odpověděla. „To stačí.“
Podala jim ještě krajíc chleba zabalený do ubrousku. Dívala se, jak odbíhají ulicí, už ne tak shrbení jako před chvílí. Bolest v zádech neustoupila, ale v hrudi cítila zvláštní lehkost. A ta měla cenu mnohem vyšší než všechny řeči o penězích.