„Řekl jsi vůbec té své vážce, že přijedeme? Holka dorazila za otcem na návštěvu a ta tvoje se na ni dívá, jako by ji chtěla sežrat,“ šeptala podrážděně matka a nenápadně kývla očima směrem k nové snaše.
„Mami, jmenuje se Karolína Tesařová…“
„Pro mě to žádná Karolína není,“ procedila mezi zuby. „Je to proradná ženská, falešná jako had v trávě. A ty ses musel úplně pomáznout! Vyměnit Danu Pavlíčekovou za tohle? Ta jí nesahá ani po kotníky!“
„Mami, přestaň,“ sykl Vladimír Martinec tiše. „Přijela jsi na návštěvu, tak se podle toho chovej. A ano, o vašem příjezdu jsem jí řekl. Jak se prý dívá na Beátu Pospíšilovou? Úplně normálně. Jako na kohokoli jiného.“
„Normálně? S odporem! To je pohled plný zloby. A vyřiď jí, že jestli na dítě zvýší hlas nebo jí řekne křivé slovo, tak já ji—“
„Dáte si s námi večeři?“ ozval se náhle chladný hlas Karolíny. V očích se jí zračila otevřená nevraživost.
Vladimír i jeho matka od sebe instinktivně ucukli, což Karolínu jen utvrdilo v tom, že o ní před chvílí mluvili. Takže stará paní mu našeptávala, to je jasné.
Starší žena se napřímila a odpověděla ledovým tónem: „Oslovujte mě prosím Ludmila Kovářová. ‚Mami‘ by v této situaci znělo poněkud pokrytecky.“
Vladimír ji pod stolem lehce kopl do kotníku, ale Ludmila Kovářová nedala nic znát. Karolína jen lhostejně pokrčila rameny.
„Jak si přejete. Netvrdím, že mi na tom záleží.“
U stolu byla Ludmila čím dál zachmuřenější. V duchu však musela neochotně uznat: Ta ženská umí vařit. Plněná rajčata, třešňové knedlíky, nadýchané koláče, šťavnaté závitky, hustá omáčka s masem — všechno vonělo a chutnalo výtečně. Podívala se na vnučku. Beáta jedla s chutí a pod zvědavým pohledem hospodyně si bez ostychu přidávala.
Karolína se od jejich prvního setkání viditelně změnila. Z kdysi štíhlé, drobné dívky vyrostla statná, sebevědomá žena, z níž vyzařovalo zdraví a síla. Při takovém jídle se ani nelze divit. Tvář měla plnější, rysy tvrdší, výraz majetnický. Tady jí patřilo všechno. Dům, muž, dítě. Není to žádná hrdá Dana Pavlíčeková se smyslem pro spravedlnost, pomyslela si Ludmila jízlivě, tohle je samice, která si své území ohlídá a nikoho k němu nepustí. Vpadla do cizí rodiny, rozmetala ji a Vladimíra si odvedla jako poslušné zvíře na provázku. Hrubá byla, je a zůstane.
Karolína jako by její myšlenky potvrzovala každým dalším pohledem i gestem.
„Beáto Pospíšilová, kdo ti dovolil trhat ostružiny z keře?“ zeptala se náhle ostře.